Hádej, Poberto, kdo jsem?

25.KAPITOLA

---Sirius---

Ve chvíli kdy jsme se vydali k hradu, ale ani ve chvíli kdy jsme vstupovali na ošetřovnu, jsem si na onen dopis nevzpomněl. To až v momentě, kdy se mi Kate nechtěně otřela o ruku.

Lekl jsem se, co by se jí mohlo stát, kdybych neposlechl výhružky z toho dopisu a tak jsem se jí rychle omluvil s tím, že jsem slíbil Jamesovi odpolední trénink.

Zatvářila se poněkud zklamaně, ale řekla, že jí to nevadí, tak jsem šel.

Samozřejmě jsem neměl v plánu jít s Jamesem trénovat, ale okolnosti byly takové, že jsme nakonec museli.

„Nazdar Blacku." rychle jsem se otočil, abych zjistil, kdo na mě mluví.

„Nazdar Luciusi. Momentálně nemám na tvoje urážky náladu, takže si jdi laskavě po svém." odsekl jsem mu a chystal jsem se odejít na kolej.

„No asi mi nebudeš věřit, ale nepřišel jsem tě urážet, ale pouze ti popřát hodně štěstí do dalšího zápasu." to mě zastavilo a já jsem na Malfoye jenom nechápavě koukal.

„Jaký zápas myslíš? Další má být až za měsíc ne?"

„No profesora Brumbála napadlo, že než přijde zima mohli by být ještě dva zápasy namísto jednoho." řekl mi škodolibě

„Asi byste měli jít trénovat, jelikož ten zápas bude proti Zmijozelu." to bylo to poslední, co jsem slyšel, protože jsem utíkal do společenské místnosti svolat trénink...

---Kate---

Trochu mě zklamalo, že Sirius nešel se mnou, ale přešla jsem to.

Než jsem však stačila otevřít dveře od ošetřovny, někdo mě chytil za loket.

„Ahoj Kate, dlouho jsme si nepovídali. Jak se vůbec máš?"

„No, ahoj Clarke. Jo mám se dobře díky za optání, a ty?" vůbec se mi s Clarke nechtělo mluvit. Musela jsem vyřešit Lilly a toho dotyčného, kdo jí mění lektvary.

„Já se mám dobře, akorát mi chybí naše povídání a společné večery strávené ve společenské místnosti." řekla a udělala velmi hraný smutný obličej.

„ A jak se má tvoje sovička?"

„Víš, já jsem jí pustila. Jednou večer na okno zaklepala asi její matka a bylo vidět, že jí moje sovička chybí a tak jsem je nechala obě letět."

„Aha. Tak ahoj já už musím." bylo to celé nějaké divné. Nejdřív si chtěla hrozně povídat a najednou ukončí rozhovor po pár větách.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila jsem, že mě během našeho rozhovoru zavedla do sklepení.

Chtěla jsem se otočit a jít zpátky na ošetřovnu, ale zničehonic mě přepadla únava a moje kroky směřovaly do postele...