Hádej, Poberto, kdo jsem?

29.KAPITOLA

Posledních dvacet minut přeměňování, na kterých jsem se ukázal, mi přišlo asi jako půl století. Minerva měla dneska náladu asi jako Filch, když objeví paní Norrisovou obarvenou na fialovo. Minimálně pětkrát mě vyvolala s nějakým otravným dotazem, na který jsem samozřejmě odpověď věděl a ona se pak naštvala, že mě nenačapala nesoustředěného.

Jakmile zazvonilo, zvedl jsem se, a chystal jsem se jít na volnou hodinu do společenky, ale na stole mi přistál jakýsi malý, pečlivě zabalený balíček. Opatrně jsem si ho vzal do ruky a rozvázal provázek, kterým byl převázaný. Z balíčku vypadl na lavici klíč a nepatrný papírek. Klíč jsem si rychle zastrčil do kapsy pláště a podíval jsem se na lísteček.

„Za deset minut se sejdeme v zamčené učebně ve třetím patře na konci chodby. Budu tam čekat."

Zasmál jsem se sám pro sebe. Dominantní holky jsem měl vážně rád a tadyta musí být nějaká extra třída, když i sama vymyslí, kde se sejdeme, a aby se tam dalo zamknout.

K oné třídě jsem dorazil přesně ve smluvený čas. Chvíli jsem zapřemýšlel nad tím, jestli je rozumné takhle bezhlavně poslouchat příkazy od neznámého člověka, ale myšlenka na hezky strávený čas s nějakou zajímavou akční dívkou, mé racionální uvažování dokonale rozprášila.

Vzal jsem klíč a potichu jsem odemknul dveře. Místnost byla prázdná a naprosto ponořená do tmy. Vkročil jsem a každý můj krok zněl jako hlasitý úder bubnu. Abych řekl pravdu, na romantické atmosféře musí ta holka do příště trošinku zapracovat.

„Hej, jsi tady? Mě se nemusíš bát, já nekoušu. No teda pokud nebudeš vyloženě chtít, že jo." Ale no ta lidi, nemusíte mi tleskat, já vím, že jsem mega vtipnej. Nikdo mi ale neodpovídal. Trpělivostí se moje povaha zrovna nevyznačuje a tak jsem po pár minutách ticha obrátil své kroky zpět ke dveřím, abych si mohl jít sednout za klukama do společenky.

„Dlouho jsem na tebe čekala víš o tom?" ozval se hlas přímo za mnou.

Rychle jsem se otočil, ale nikoho jsem nespatřil. Chce si hrát? Dobře teda.

„To víš no, já jsem prostě žádaný zboží, co jinýho ti na to mám asi tak říct."

„Každopádně bych řekla, že na tebe se vyplatilo si počkat, viď?"

„To ti za žádných okolností nebudu vymlouvat krasotinko, ale už by jsi se mi mohla ukázat, protože tohleto tlachání o ničem mě přestává bavit. Copak ty nemáš chuť dělat něco trošku živějšího?"

„Hmm, máš pravdu, tak v tom případě, ale musíš zamknout. Nechceme přeci, aby uprostřed všeho dovnitř vtrhnul Filch že ne?"

„Ne, to vážně nechceme zlato." Otočil jsem se zpátky ke dveřím a jedním rychlým pohybem jsem je zamknul. Štvalo mě, že jsem pořád nevěděl, jak ona záhadná dívka vypadá, ale někde jsem už slyšel něco ve stylu, že trpělivost přináší ovoce, tak třeba budu mile překvapen.

Chtěl jsem se opět otočit na mojí známou neznámou, když v tom se mi podlomila kolena a já dopadl na podlahu.

„Co to sakra.." já nemůžu mluvit!!

„Ale, ale. Copak se to děje drahý Siriusi. Snad ti nedošla slova? To se ti ještě nestalo viď? Abys na něco neměl odpověď. Ale neboj se, teď budu mluvit pro změnu já." Bál jsem se jí. Z jejího hlasu byla slyšet absolutní šílenost. Netušil jsem, co by mi ta psychopatka byla schopná udělat.

„Chtěl by jsi vědět, proč teď nemůžeš mluvit a ani se hýbat?" co to je za otázku?! Jasně, že to chci vědět!!!

„Podle tvého výrazu hádám, že ano. Takže začneme, co ty na to?" no pokračuj ty mrcho jedna.

„Takže, zaprvé ti musím říct, že všechno jsem měla pečlivě v plánu již od začátku školního roku......