Hádej, Poberto, kdo jsem?

23.KAPITOLA

Smích mě ale rychle přešel, jelikož jsem uslyšel hlasy, které se rychle blížily. Otočil jsem se na kluky a v jejich tváři jsem spatřil stejně překvapený výraz.

„Rychle, pojďte za mnou." bylo to jediné, co nám řekl Remus, než nás zatáhl za jeden obraz.

„A jo. Málem bych na tuhle skrýš zapomněl. Díky Reme." ten místo odpovědi pouze pokýval hlavou a sedl si na zem.

Poté můj pohled směřoval k Jamesovi. Stačilo pár vteřin a už jsem se dusil smíchem. Ta pánvička přilepená na jeho hlavě byla prostě k nezaplacení.

„Pěkný, že ti to přijde vtipný, ale co s tím hodláš dělat??" zeptal se mě podrážděně Dvanácterák.

„ No, vzhledem k tomu, že tu pánvičku máš na hlavě ty a ne já tak asi....nic?" jenom na mně hodil vražedný výraz alá McGonagallová a začal prosit Remuse, aby mu pomohl.

Ten naštěstí znal protikouzlo a tak Jamese pánvičky zbavil. Následně mu ještě odbarvil modrou barvu z hlavy a bylo hotovo.

Ještě chvíli jsme seděli v tichosti, než Remus prohlásil, že už můžeme jít. Zvedl jsem se a šel jsem k rámu obrazu, abych mohl vylézt ven, ale ono to kupodivu nešlo...

„ Reme? Hádám, že ten obraz má jít otevřít, že jo?" kluci se na mně jenom nechápavě podívali a tak jsem ještě jednou bezúspěšně zatlačil, ve snaze nás dostat ven.

„Mělo by to jít otevřít normálně. Jediná možnost proč to nejde otevřít je ta, že to někdo zabezpečil kouzli." no paráda. Teď tu skejsnem do rána, pomyslel jsem si.

„ A ty to nedokážeš otevřít?" zeptal se Náměsíčníka James a ten jenom zakroutil hlavou.

„ Taková kouzla jsem ještě nezkoušel. Kdyby jo, dostal bych nás od tud."

A tak jsme si sedli na zem v téhle temné místnůstce a přemýšleli, jak se dostaneme ven.

Byli jsme tu zavřeni už dobrou hodinu a mě docházela trpělivost.

„Jestli se brzo něco nestane, tak tady buď umřu nudou, nebo hladem." řekl jsem otráveně.

„Ber to pozitivně, až budem doopravdy umírat hladem máme tady našeho Jamese, který se rád obětuje, aby zachránil kamarády." řekl s náznakem ironie v hlase Remus.

„ Počkat. To jako, že by jste mě snědli?"

„No jasná páka. Kdybych měl hlad snědl bych možná i paní Norrisovou." odvětil jsem ve snaze uvolnit atmosféru.

Chvíli byl James uražený, ale pak mu začaly cukat koutky a já věděl, že je všechno v pohodě.

Po pár desítkách minut, kdy se zdálo, že už nás tady vážně nikdo neobjeví, se před námi zjevila obálka.

„Reme? Co to má sakra bejt?!" lekl jsem se tak, že jsem měl co dělat abych si slušně řečeno nenadělal do kalhot.

„No asi nám někdo poslal vzkaz?"

„To je od dotyčného sice strašně milí, ale proč nám rovnou neotevřel?"

„A jak to mám podle tebe vědět Siriusi? Nebuď naštvanej a radši tu obálku otevři." nechtěl jsem si to přiznat, ale byl jsem docela zvědavý, co v té obálce bude.

Čekal jsem cokoliv, ale ne to, co jsem tam doopravdy našel....

---Kate---

Nemohla jsem usnout a tak jsem se šla večer na tajňačku projít. Taky jsem se docela bála o Lilly, ale věděla jsem, že je buď u Jamese, kterého si v poslední době oblíbila, a nebo v knihovně, kde se učí napřed.

Procházela jsem hradem a cítila jsem, jak mě pomalu přemáhá únava.

No konečně, řekla jsem si a chtěla jsem se vydat zpátky do ložnice, ale v tom jsem zaslechla tlumený rozhovor.

„Kluci, nevíte kdo to mohl napsat?"

„Nevím, ale nesmí se to nikdo dozvědět do doby, než zjistíme, kdo to napsal jasný?"

To bylo to poslední co jsem slyšela před tím, než jsem pár kouzli otevřela obraz, zpoza kterého vycházel onen rozhovor.

„Kate!!" do náruče mi vpadl James a já měla co dělat, abych nespadla na zem.

„Pane bože Jamesi! Co tady vy tři idioti děláte?"

„To není důležitý hlavně, že už jsme venku díky, jsi poklad." a s tím všichni odešli.

Chvíli jsem za nimi koukala jako blázen, ale pak jsem se rozhodla jít zpátky na pokoj.

Dneska už ty tři trefené blázny nemám chuť řešit...