Element

105.

Aurela

Pokračovali jsme v jízdě celý dny a v noci zase jen spali na hlíně. Oba dva jsme byly už unavený a hlavně vyčerpaný.
,,Za jak dlouho tam podle tebe budeme?"
,, Nevím..Když si ještě pospíšíme možná večer." Pospíšíme?
,,No moje nohy, ruce a zbytek těla nesouhlasí. Musím si na chvilku odpočinout."
,, Dobře... Támhle kousek slyším potok aspoň si doplníme vodu už nám taky došla."

Sesedli jsme z koně a já se šla  rovnou napít zatímco Kai Dobrou ještě podezřívavě kolem prohlížel.
,,Nech toho a pojď se napít."

,,Ukaž pomůžu ti." Měl na zádech obrovskou krvavou ránu tak jsem se snažila mu to kouskem hardu vyčistit.
,,Auu!"
,, Promiň nejsem zdravotní sestra v nemocnici."
,, Cože?" V tu chvíli mi zas došlo že stejně jako Lukas asi nemá vůbec páru o čem to mluvím.
,,Tam u nás když je někdo zraněný tak jde do nemocnice to je obrovská budova kde jsou doktoři co ti pomůžou a zdravotní sestry co ti přinesou jídlo a prášky a menší zranění udělal sami bez doktora. Neříkej že tu nic takovýho není."
,,Jo. Říká se tomu uzdravovna jen to jsou obrovský stany a žádný budovy."
,,No to je v podstatě to samí jen to tam smrdí desinfekcí."
,, Čím?"

Jako bych byla na planetě opic.

,,To je taková žlutá voda kterou dáš na ránu aby se ti tam nedostali bakterie. Ale štípe to."
,,To tu máme taky...Teda něco podobného."
Pak mi to docvaklo jak to bude s náma...Co když já odjedu ale oni tu zůstanou.
,,Ty..Bys chtěl jét do našeho světa?"
,,No potom co mi tu vyprávíš bych se tam asi ztratil." Jo to má pravdu.
,,Já bych tě všechno naučila...Myslela jsem že naučím všechno i Lukase....Ale." Nemohla jsem to doříct. Vzal mi ruku do dlaně a snažil se mě utěšit.
,,To bude dobrý.. nemůžeš za to!!" Jen jsem hlasitěji vzdychla a dál otírala krev z jeho zad.

,,No měly bychom jét. Ať jsme tam co nejdřív." Protivně jsem se šklebila i když měl pravdu. Chvilku jsem se protahovala a pak šla rovnou k Paris.

Jak to ta holka mohla přežít... Jak mohl přežít ten vlk, kůň a můj bratr?

Promítalo se mi to hlavou pořád do kola až jsem zapomněla kam jdu a nabourala do stromu.
,,Auu. Doprde...."
,,Co to sakra děláš?" Přerušil mě se svým smíchem a já jen měla ruku na čele abych neměla modřinu.

Cesta trvala už dlouho a začínalo se celkem stmívat. Zdejší les mi už byl víc a víc povědomnější. Už jsem viděla menší světla z dálky a na tváři se mi vytvořil úsměv.

,,Jsme doma."

Strašně moc vám všem děkuju za 10K přečtení 💞 mám obrovskou radost.
Omlouvám se že vydávám dnešní kapitolu tak 'pozdě' ale snad stojí za to. Jsem opravdu ráda za každý like a komentář.
Děkuju 💕