Element

107.

Aurela

Moje oči spatřili Mayu a tak jsem jen co nejrychleji slezla z koně a běžela rovnou k ní.
,,Mayo!!‘‘ Věnovali jsem si obrovské obětí jako nikdy jindy. Byla jsem tak strašně ráda že jsem jí viděla.
,,Už nikdy!!‘‘ Opakovala Maya a oboum dvoum nám tekly slané slzy po tváři.
Znovu jsem jí pevně obejmula až jsme obě dvě spadly na zem a zas se smály jako malé.

Chvilku jsme jen tak leželi než k nám přišel Kai a podal nám ruce.
,,Ahoj.. Jsem Kai ….bratr.‘‘
,,Těší mě.‘‘ Podali si ruce, ale Maya zas obrátila svůj zrak na mě.
,,Já tomu nemůžu uvěřit…Jsi tady.‘‘ ,,Jsem tady.‘‘ Obě jsme se smáli společně i s Kaiem který byl trochu zaražený.
,,Co se děje?‘‘ Zeptala jsem se ho a přitom si otírala slzy z obličeje.
,,To je poprvé za deset let co jsem tady.‘‘ Jen jsem se na něj usmála a jednou rukou obejmula.
,,Mayo…nejsou tady moji…‘‘
,,Rodiče?  Ano už jsou tady asi dva dny myslím.‘‘ Úplně mi spadnul kámen ze srdce a vydala jsem se s Mayou rovnou k zámku. Kai šel za námi a vedl oba dva koně.

,,Hej…kde jsou všichni…Artasi.‘‘ Maya začala radostí řvát na celý zámek až všechny probudila. Arthas ze zadních chodeb přišel společně s Jaiem.
,,Co tady tak řveš koukla ses ven? Už je tma to znamená že se spí.‘‘ Jai byl trochu namýchnutej ale pak přišli blíž a najednou se zastavili a nehybně stály.
,,Pane bože Aurelo!‘‘ Vykřikl radostně Arthas a hned se ke mně přiblížil aby mě mohl obejmout.
,,Arthasi! Tak ráda vás vidím. Jai…‘‘ ,,Nazdar škvrně už ses vrátila?!‘‘ Za ty jeho poznámky bych ho jindy zabila ale teď jsem ho nechala.
,,Tohle mi chybělo.‘‘ Šla jsem k němu ho taky obejmout a přitom jsem měla široký úsměv na tváři. Arthas se otočil druhým směrem.
,,Kai Jsi to vážně ty?‘‘ Jen tam mlčky stál a sledoval jak se k němu Arthas přibližuje s otevřenou náručí. ,,Arthasi…‘‘

Všechno bylo skvělý po tomhle jsem tak dlouho toužila, ale pořád mi jeden člen chyběl.
,,Kde je…‘‘ Jai objal  Mayu což mi už samotný přišlo zvláštní vždyť se nenáviděli  a ona se s pochopením  jen usmívala.
,,Myslím že bude v knihovně jako vždy.‘‘ Kývla jsem hlavou souhlasu a byla k odchodu když jsem se s nepochopeným výrazem na ně otočila zpět.
,,To probereme pak.‘‘ Odpověděla a Jai dodal.
,,Nejspíš bude spát.‘‘ Jen jsem se zhluboka nadechla a šla pryč.

Běžela jsem rychle dlouhými chodbami až k nejbližší knihovně kde jsem zpomalila a potichu šla do otevřených dveří.
Udýchaně jsem tam jen tak stála a dívala se jak sedí rozcuchaný blonďák s knížkou v ruce otočení zády ke mně. Hlavou mi proběhly zase ty vzpomínky a nevěděla jsem jak se ke mně bude teď chovat. Vždyť je to prece dlouho co jsem byla pryč.
Chvíli jsem váhala, ale stejně jsem byla nucena na něj promluvit.

,,Same?‘‘