Mezi hvězdami [DOKONČENO]

--City--

U téhle kapitoly jsem poslouchala Turning tables od Adelle. Pokud chcete, můžete se to k tomu pustit také. Máte ji v médiích:)

O týden později

Patris

Probudilo mě hlasité klepání na dveře.
Vyskočila jsem z postele a šla otevřít.

,,Potřebuješ něco, Sebastiane?" zeptala jsem se.

,,Viděla si zprávy?"

,,Ne, teď jsem vstávala, proč? "

,,Našli je. Našli ty ztracené"

,,A Marek?" řekla jsem nadšeně

,,Je mi to moc líto, Patris. Všichni.....no....všechni jsou mrtví. Všechny je objesili"

,,Co....?" hlas se mi zlomil a do očí nahrnuly slzy. To nemůže být pravda...

Zabouchla jsem dveře sesunula se po nich na zem. Obličej jsem skryla do dlaní a pustila city ven. Z očí mi tekly vodopády slz. Marek byl můj jediný přítel. Bez něj jsem na dně.

***

,,Patris!! Probuď se!" slyšela jsem známý hlas - Sebastian.
Bez váhání jsem ho obejmula.

Byla jsem dnes u něj doma. Nechtěl mě nechat samotnou.

,,On....oni ho objesili" řekla jsem mezi vzlyky.

,,Ššš...byl to jen zlý sen. Všichni budou v pořádku, slibuju"

,,Nesmí se mu nic stát.  Já. ...já. ..." zakoktala jsem se.

,,Neboj, všechno je dobrý. Marek se zase objeví" utěšoval mě Sebastian.

,,Děkuju, děkuju ti moc"

,,Nemáš za co děkovat"

,,Ale mám. Jsem tu už několik dní jak naprostá troska. Oči mám opuchlý od pláče a kruhy pod něma nejsou pozadu. Pořád myslím na nejhorší, ale ty mě i přes to všechno držíš, abych nespadla na úplný dno. Nikdo jiný tu teď pro mě není" odtáhla jsem se od něj a podívala se mu do očí. Opravdu jsem ráda, že jsem tenkrát ty dveře otevřela a pustila ho dovnitř. Kdyby jsem se s ním neznala, byla by jsem na všechno sama. Nikdo by mě nepodržel.

,,Půjdu udělat snídani. Daš si taky?"zeptal se mě po chvilce a vstal.

,,Ne, děkuju. Půjdu domů. Chci být chvilku sama"

Sebastian se usmál a přikývl.
,,Dobře, tak ahoj" řekl a přišel mě ještě obejmout na rozloučenou.

,,Ahoj" řekla jsem a odešla.

***

Už jsem byla po jídle. Ležela jsem na gauči a četla si knížku.
Slova ani věty jsem skoro vůbec nevnímala. Nemohla jsem na něj přestat myslet. V hlavě se mi promítaly vzpomínky na naše společné chvíle.

V koutě se krčil mladý muž. Vypadal tak na 25 let. Přejela jsem ho pohledem. Měl hnědé rozcuchané vlasy a na tváři černou šmouhu. ,,Dobrý den" pozdravila jsem zdvořile........

,,Cestou jsem přemýšlel" 
,,A na co si přišel? " zasmála jsem se.
,,Na to, že jsi neskutečně úžasný člověk"
,,Jak to myslíš?"
,,Takhle" řekl a umlčel mě polibkem.

Oči se mi opět zaplnily slzami a vzlyky se draly na povrch. Propadla jsem v hysterický pláč.
Celou dobu jsem si to nemohla přiznat, ale.....já... já ho....něco k němu cítím....

Někdo zaklepal na dveře.
,,Sakra" řekla jsem a běžela se trochu upravit do koupelny. Byla jsem jak zombík. Oči opuchlé, tváře propadlé a to všechno doplňovala moje bledá kůže.

Šla jsem ke dveřím, z hluboka se nadechla a otevřela.

,,Marku?!?''  vyjekla jsem

Ahooj!
Omlouvám se za dost depresívní kapitolu. Ale někdy se ty její city musely vydrat na povrch:D

No nic. Doufám, že mě za ten začátek neukamenujete:D

PS:@tpulMajernov nemusíš děkovat:D

Čuuuuus!^^$#&