Mezi hvězdami [DOKONČENO]

--Já tě praštím--

Musíme se pro něj vrátit!!

Kašlala jsem na ostatní a rozběhla se zpátky. Moje kroky se pravidelně střídaly jeden za druhým a můj směr byl jasný.

Byla jsem rozhodnutá. Kdyby tam právě s někým bojoval, pomohla bych mu. I kdyby mě to mělo stát život.

Se strachem jsem běžela a neohlížela se, dokud jsem ho neuviděla. S naprostým klidem šel po cestě a pískal si nějakou melodii.

,,Já tě praštím Marku!!!" zařvala jsem na něj z plných plic.

,,Pročpak?" zasmál se

,,Já tu umírám strachy a ty si tady v pohodě vykračuješ!" řekla jsem naštvaně a skřížila ruce na prsou.

,,Ale pjosimtě" zašišlal a začal se smát.

Mě do smíchu vůbec nebylo. Vůbec.

Marek ke mě přišel a podíval se na mě.
,,Ty si o mě měla strach?"

,,A ty se divíš?" řekla jsem nevěřícně.

,, Nedivím, já vím, že mě máš ráda" řekl a položil mi ruce na ramena.

,,A co si tam tak dlouho dělal?" kníkla sem.

,,Nic, radši pojď " řekl a vedl mě pryč.

Nic jsem nenamítala a šla s Markem zpátky za ostatníma.

***

Ležela jsem na trávě, koukala se na hvězdné nebe a přemýšlela.

Kika byla natolik úžasná, že měla sbalený náhradní stan, takže ho kluci mohli postavit a měli jsme alespoň menší střechu nad hlavou.

Ale teď zpátky k mému přemýšlení.
Asi vám je jasné, že moje myšlenky směřovaly hlavně k Markovi.
Už tolikrát jsme měli příležitost se políbit, ale pokaždé nám to nevyšlo. Když mě tenkrát v lese políbil, nic to pro mě neznamenalo. Takže jsem to nijak neprožívala. Tak strašně bych jeho plné rty chtěla ochutnat dobrovolně.

S myšlenkami kdoví kde, jsem nespozorovala důležitou věc.  Jelikož jsem byla asi 50 metrů od ostatních a byla jsem sama, neměla jsem o dění u stanu ponětí.
Laserová světla se mihotala vzduchem a jen těsně míjela postavy krčící se v trávě. Jsou tady. Vojáci.

Rychle jsem se rozběhla za Markem a ostatními.

,,Schovej se Patris!" zakřičel Marek, když si všiml, že se mu krčím za zády.

,,Co se děje?!"

,,Pak ti to vysvětlím, teď zalez!!!"

Poslechla jsem ho a a schovala se za keř. Pozorovala jsem ten boj. Byly to těsné střely. Jak ty jejich, tak i naše.
Marek to s tou divnou laserovou zbraní uměl. Jeho střely byly opravdu těsné.

Muži v černých kožených brněních se nevzdávali a zasypávali nás střelami. Měla jsem strach.

Jeden z můžů vykoukl z poza keře a vystřelil. Hypnotizovala jsem letící střelu. Vypadala dost nebezpečně.
Rychle prorážela vzduch a blížila se k někomu.  V té tmě jsem ho nemohla poznat. Střela se zabořila do něčí hrudi a postava se sesunula k zemi.

Vyjekla jsem strachem a zalezla zpátky za keř.

Smrt ne.....