Mezi hvězdami [DOKONČENO]

-- Vzpomínky --

Probudila jsem se celkem brzy. Soudě podle toho, že bylo ještě šero. Neohrabaně jsem se zvedla z gauče a rozhlédla se kolem. Můj byt nebyl žádný luxus, ale nejhorší taky ne. Byl malý a útulný. Naproti vchdovým dveřím bylo velké okno s výhledem na město. Sedla jsem si na parapet a pozorovala.

                               ***
Po chvilce jsem se podívala do kuchyně a koupelny. Vše bylo vybaveno základním nábytkem. Byla jsem za to vděčná.
         Všimla jsem si tlusté knihy na stolku v obývacím pokoji.

" To budou zákony" řekla jsem si a chtěla zasednout ke stolu, ale někdo zaklepal na vchodové dveře tak jsem je šla otevřít. Stál tam přesně ten člověk, který jsem myslela - Marek.

,,Ahoj" řekl a objal mě.

,,Ahoooj" řekla jsem a přátelské objetí mu oplatila.

,,Četla jsi už zákony? " zeptal se mě.

,,Ne, nechce se mi to číst. Je toho strašně moc"

,,Přečti si alespoň první stranu"

,,Proč? "

,,Neptej se a otevři tu knihu" řekl s menším důrazem.

Jeho nařizování mě nebavilo, ale co už. Poslechla jsem ho otevřela knihu. Místo textu na mě vypadl dopis. Otevřela jsem ho a začala číst.

Slečno Patricie Černá...

To byla první věta. Jakmile jsem jí přečetla, jako by se mi celý život promítl před očima. Na vše jsem si vzpomněla. Měla jsem mladšího bratra, milující rodiče a přítele. Studovala jsem poslední ročník konzervatoře. Chtěla jsem být učitelka klavíru.
Zatočila se mi hlava. Jak mi to mohli udělat? Proč to udělali naším blízkým? Proč to udělali všem, co jsou teď tady?
Dost mě to vzalo. Když si uvědomím, že tam někde teď moji rodiče pláčou, můj přítel osaměle bloudí městem...

,, Jsi v pohodě?" zeptal se mě Marek.

,,Jo, dobrý" řekla jsem a neúspěšně se pokusila o úsměv.

,, Už víš, jak se jmenuješ? " řekl s úsměvem. Jak se může usmívat? Copak neměl žádné milující blízké?

,,Patricie, Patricie Černá" řekla jsem ale pohled měla upřený na okno.

,,Patricie, pěkný jméno. Můžu ti říkat Patris? Je to jednodušší" pousmál se.

,, Jak se můžeš usmívat?! Ty jsi neměl  blízké?!" vyštěkla jsem po něm.

,,Měl, ale.."

,, Prosím běž, chci být sama" přerušila jsem ho.

,,Okay, pak... se ozvy" řekl se soucitem a odešel.

Byla jsem naštvaná a zároveň smutná. Nevěděla jsem, jaké city dát víc najevo, jak se chovat, o čem přemýšlet.
        Zalezla jsem do koupelny, sundala si špinavé oblečení, dala ho do umyvadla a zalila vlažnou vodou.
          Do vody ve vaně, kterou jsem pustila při svém příchodu do koupelny jsem dala nějakou pěnu, která byla ve skříňce. Zhasla jsem. Svítit jsem nechala jen malé žluté světlo nad zrcadlem a tím nahodila příjemnou atmosféru. Pěna zatím provoněla celou místnost tulipány. Vlezla jsem do vany a užívala si objetí teplé vody. Byla jsem vyčerpaná. Potřebovala jsem odpočinek...