Happily and Unhappily ♥ /POZASTAVENÁ!!/

Part 6

Pohled Caroline

Jsme tak strašně unavená a i tak nemůžu usnout. Ležím v posteli se svým plyšákem. Tulím se k němu, jako dřív, v prváku. Nemůžu spát a to jen kvůli Harrymu. Jeho zelené oči se mi pořád zjevují před obličejem. Jeho usměv doprovázen dolíčky. Proč na něj nemůžu sakra přestat myslet.

Ráno jsme se vzbudila na zvonění budíku. Ani nevím, v kolik jsme včera usnula. Vstala jsem a šla rychle do sprchy. Ve sprše mi horká voda vyhnala myšlenky na Harryho. Oblékla jsme si klasické modré rifle, ale úzké, k tomu jsem si vzala obyčejné bílé tílko. Vypadalo to dost obyčejně a tak nudně. Koukla jsem se do šperkovnice a nasadila si svůj řetízek se sedmikráskou.  Došla jsem do kuchyně. Byla tam jenom Penny. „Ahoj Penny“ pozdravila jsme jí. „Ahoj Caroline“ usmála se na mě. „Kde jsou naši?“ zeptala jsme se jí, když mi na stůl pokládal tousty. „Pan a Paní Piersovy, museli již do práce. Mám ti vzkázat, že si pro tebe dnes tvůj otec přijede do školy. Chce s tebou něco prodiskutovat.“ „Ahá, takže táta mě chce dnes vyzvednout ve škole? S tím jeho BMW?“ zeptala jsme se rozpačitě. „Ne Caroline, řekl, že si vezme míň nápadné auto.“ S úsměvem jsem přikývla a spokojeně jedla svou snídani. Penny se koukla na hodiny a pak obrátila svůj zrak na mě: „Ale teď už bys měla vyrazit na autobus. Jinak ho nestihneš.“ „Máš pravdu Penny“ odvětila jsme jí. Hodila jsme si tašku přes rameno, do ruky vzala poslední toust, co ležel na talíři, a vyrazila na zastávku.

Ve škole mě zase přivítal jako první Ted. „Ahoj, Caroline“ usmál se, když ke mně došel. „Ahoj Tede“ oplatila jsme jeho úsměv tím svým. „Jak se máš?“ zeptal se a vypadal, že ho to doopravdy zajímá. Chtěl jsem říct, že špatně, protože musím pořád myslet na jednoho debil, co jsem mu ani za pohled nestála. Ale raději jsme odpověděla: „Mám se dobře, co ty?“ „Taky se mám dobře.“ Cestou do třídy jsme si celkem normálně povídali. Když jsme vešli do třídy, každý se posadil na své místo. Loíí zase nikde.

První hodina začla. Učitel vykládá látku a vtom se rozletí dveře. „Ach, pane Tomlinsne zase pozdě“poznamenal s klidem učitel. Nechápu ho, kdyby přišel pozdě někdo jiný, zůstal by po škole anebo aspoň by dostal pořádnou přednášku. Tady ale nic. Louis jen odvětil „Příště se to snad už nestane.“ A to bylo vše. „Ahoj Car“ pozdravil mě, když sedal do lavice. „Ahoj Loíí“ usmála jsem se na něj.

Škola byla fajn, až na to, že Louis se vždy o přestávce někam vytratil a já byla s Tedem. Možná se mi to zdá, ale asi mě balí. Neříkám, že není pěkný. Klasický vzhled. Hnědě vlasy, hnědé oči. Sem ráda, že se se mnou baví, ale nemůžu zapomenout na to, že on byl hlavním posluhovačem Megan.

„Car, čekej na mě“ volal z dálky Louis, když jsem šla na zastávku. Otočila jsem se a čekala, až mě doběhne. „Proč si na mě nepočkala?“ zeptal se hned, jak se ke mně přiblížil. „Myslela jsem si, že se zase někam vytratíš“ pokrčila jsem rameny. Nechápavě potřepal hlavou, ale už to nerozebíral. „Co budeme dělat dnes?“ optal se. „Já dnes musím domů“ řekla jsme a vyrazila směr zastávka. Louis mi byl hned v patách. „Ahá, tak já tě aspoň doprovodím.“ „No, možná by si chtěl zajet k nám“ pronesla jsme jakoby jen tak. „K vám?“ zeptal se, ale nenechal mě odpovědět. „To by bylo super“ zasmál se. „Jo bylo.“  Cestou jsme pořád mluvili. Divím se tomu, že si máme pořád co říct. To ani nepřišla řada na Harryho ani na jeho bratříčkování s učiteli. Sedli jsme do autobusu a jeli ke mně domů. V autobuse nás nenapadlo nic lepšího, než dýchat na okno a kreslit obrázky. No jako kreslit fakt neumím, ale Loíí byl na tom hůř. Kreslili jsme a hádali, co ten druhý nakreslil. Když jsme dojeli na naší stanici, oba jsme vystoupili.

Pohled Louise

Je to úplně nejlepší holka, kterou jsem kdy poznal. Takhle zábavnou holku by si Harry ani nezaslouží. Car mě vede k ní domů. Cosi mi vykládá, ale já se na to nedokážu soustředit. Chci zavést téma na Harryho, ale nějak se mi to nevede.  Večer jsme se o Car bavili. Sice jen tak naokličku, ale i tak šlo dost poznat, že se Harrymu líbí. Došli jsme k jejich domu a já zůstal stát, jak přikovaný. Obrovský dvou patrový dům. „Tady bydlíš?“ zeptal jsem se s údivem. „No… jo… vlastně jo bydlím tu.“ Odpověděla rozpačitě. „Říkáš to, jakoby si to snad ukradla“ zasmál jsem se, ale hned jsem toho nechal, když jsem uviděl výraz od Car. „To jako vážně ukradla?“ zhrozil jsem se. „Né, naši si na to poctivě vydělali, jenže...“ odmlčela se. Pořád neříkala nic. „Řekneš mi to později, ok?“ Chtěl jsem jí to ulehčit. Kývla hlavou a otevřela dveře. Z kuchyně vylítla paní, asi její máma. „Ahoj Penny“ pozdravila ona a já hned v zápětí „Dobrý den.“ „Ahoj Caroline“ pozdravila jí. „Ahoj neznámý cizinče“ obrátila pohled na mě a usmála se. „Nejsem neznámý, jmenuji se Louis Tomlinson a chodím s Car do třídy“pronesl jsem formálně. „Ahá, tak Ahoj Louisi, já jsem Penny“ pověděla a všímala si zas Car. „Nedala by sis něco k snědku?“ zeptala se jí. Dál už jsem jejich rozhovor neposlouchal. Rozhlížel jsem se po domě. Byl tak obrovský.