Duch lesa [DOKONČENO]

8. - Začátek cesty

„Nechápu, proč jsem souhlasil.“zašeptal Felix, když se vyplížil zadním vchodem na zahradu. Za ním byla Mira s vypůjčeným oblečením a každou chvíli si přišlapovala nohavice. Plazili se kolem vojáků za živým plotem. Snažili se dostat z vesnice a neposlouchat velitelovy rozkazy: „Jestli jí někdo uvidí, je povinen to okamžitě nahlásit. Pokud si to nechá pro sebe, bude popraven.“ Mira si zacpala pusu a spolkla spoustu hnusných nadávek: „To nic, ignoruj je.“uklidňoval jí Felix. Doplazili se až k nějaké farmě. Vběhli do pole, které bylo plné vysoké kukuřice a zastavili se až někde uprostřed. Tam se přikrčili a oddychli si.

„Slyšels ho?!“ zakřičela Mira.

„Já vim, já vim, uklidni se.“tišil jí Felix.

„Musíš utéct, nedovolím, aby tě kvůli mně zabili!“

„Ano já vím. A proto půjdu s tebou.“

„Cože?!“

„Slyšelas dobře. Pomůžu ti dostat se do Ventury. Nemám tušení, proč tam jdeš a proč po tobě pátrají vojáci a ani mě to nezajímá. Nemůžu tě tu takhle nechat. Prostě s tebou jdu, ať se ti to líbí nebo ne.“řekl a zkřížil ruce na prsou. Najednou se mu Mira vrhla kolem krku a pevně ho objala. „Děkuju.“zašeptala. Felix se usmál a objetí jí vrátil.

***

„Tímhle směrem je to tak týden do Ventury. Možná víc, když se budeme vyhýbat hlavním cestám.“ Felix naznačil rukou směr.

„Fajn, souhlasim. Kudy teda půjdeme?“

„Po polích nebo v lese. Možná se dostaneme i do nějaké vesnice, ale zdržíme se jenom chvilku, jasný?“

„Hmm“

„A proč jdeš do Ventury?“

„Řikal si, že to nechceš vědět.“pousmála se Mira.

„Já vim, ale musim to vědět. Je to pro tvoje bezpečí.“řekl Felix a taky se usmál.

„Nevim, jak mi to pomůže, ale dobře. Musim něco odnést strýčkovi. Poslal mě za ním táta.“ Nejednou její tvář posmutněla. Odvrátila od Felixe pohled. Jenom se mu to zdálo, nebo vážně viděl v očích slzy? Radši už se na nic nevyptával. Měli před sebou ještě dlouho cestu a nechtěl se s ní pohádat. ‚Holky jsou zvláštní‘ zamyslel se a podíval se na Miru. Pořád se dívala jinam. „Promiň, jestli sem řekl něco špatně.“

„Ne to neni tvoje vina, já jen…nechci o tom teď mluvit. Možná ti to řeknu později.“otočila se na něj a utřela si oči.

„Dobře, chápu to.“usmál se na ní a v cestě už pokračovali mlčky.