Duch lesa [DOKONČENO]

25. - Boj! - část 1.

(Minule…)

Neváhal ani chvíli a vrhl se Miře na pomoc.

Felix běžel lesem. Kličkoval mezi stromy, přeskakoval kameny a hnal se směrem, odkud Miru slyšel. Měl strach. Už nějakou dobu se neozval žádný křik. Určitě se jí něco stalo. Co když je mrtvá? ‚Ne! Nesmí být mrtvá! Tohle si už nikdy nemysli!‘ nadával v duchu sám sobě a ani si nevšiml, že les začal pomalu řídnout. Prohnal se podrostem a vyskočil ven na polní cestu. Na chvíli ho oslepilo prudké sluneční světlo, a když se vzpamatoval, naskytl se mu příšerný pohled. Několik metrů od něj byla skupina vojáků stojících v kruhu kolem ležícího bezvládného těla. ‚To ne! To nemůže být pravda!‘ Taky že to pravda nebyla. Mira se pohnula. Snažila se zvednout, ale jeden z vojáků do ní silně kopnul. Vykřikla bolestí, přitáhla si nohy k tělu a zase se přestala hýbat. Felix zatnul ruce v pěst a s naštvaným řevem se rozběhl doprostřed kruhu. Několik vojáků se na něj otočilo, ale než stihli zareagovat, Felix se přihnal k jednomu z nich a praštil ho pěstí do obličeje. Voják spadl na zem a jeho meč mu vyletěl z ruky. Felix rychlostí blesku přiskočil k němu a zdvihl meč ze země. ‚Fajn, zbraň máš. Teď si jenom musíš vzpomenout, co tě učil Nick.‘opakoval si v duchu a zaútočil.

Běželo k němu sedm vojáků. Jeden z nich se napřáhl a švihl mečem. Felix se sehnul a seknul vojáka do břicha. Bohužel to neproniklo koženým pancířem, ale jeho majitele to alespoň na chvíli zpomalilo. Další voják se hnal zprava. Felix odskočil, a když útočník probíhal zmateně kolem něj, praštil ho loktem do zad. Voják spadl na zem a odplazil se pryč. Teď se na něj řítili tři vojáci najednou. ‚Jen klid. To zvládneš. Bude to v pohodě.‘uklidňoval sám sebe Felix a neustále se ohlížel za Mirou. Ta se po chvilce zachvěla a pomalu zvedla hlavu. V očích měla slzy.

„Felixi…“zašeptala vděčně a začala se roztřeseně zvedat na nohy.

„Ne, nevstávej!“ zakřičel na ní Felix, když pobíhal kolem vojáků a snažil se aspoň jednoho vážně zranit. „Zůstaň ležet. Prosím.“dodal potom a odrazil výpady dvou vojáků najednou. Nešlo to zrovna podle jeho představ. Bojoval docela dobře, to jo, ale nepřátel bylo prostě na jednoho člověka hrozně moc. Couval s mečem napřaženým před sebou a snažil se probojovat cestu až k Miře. Ta klečela a třásla se. Chtěla Felixovi nějak pomoct, ale jak?

Felix se nějakým způsobem dostal až vedle Miry, ale vojáci mu znemožnili další postup a úplně je obklíčili. Jeden z vojáků na něj dorážel zprava, jiný na něj útočil zepředu a nejmíň pět dalších na něj tlačilo ze zadu. A pak se to stalo! Stačil jeden dobře mířený výpad a bylo dobojováno. Bohužel, vyražený meč, který právě letěl vzduchem, patřil Felixovi. ‚Jsem k ničemu. Nedokázal jsem Miru ochránit.‘ běželi Felixovi hlavou zoufalé myšlenky. Vojáci byli čím dál tím blíž. Jeden z nich, nejspíš velitel skupiny, přistoupil k bezbrannému Felixovi, posměšně se uchechtl a napřáhl se ke smrtelnému zásahu. Felix rukama chránil Miru a snažil se jí uklidnit. Věděl, že tohle je jeho konec. Ale nezavíral oči. Ne, snažil se být statečný. Chtěl pohlédnout smrti do tváře. Voják vymrštil ruku s mečem přesně doprostřed jeho hrudi. Najednou se svět jakoby zpomalil…

Ozvalo se zasvištění. Těsně předtím, než se meč dotkl kůže, sjel ze svého směru a probodl vzduch kousek od Felixovy paže. Felix stál jako zkamenělý a zaraženě koukal na vojáka před sebou, který se najednou chytil za hrdlo a začal se dusit. Ještě překvapivější byl ale šíp, který mu trčel zapíchnutý v krku. Voják se po chvilce skácel k zemi. Než se Felix stihl probrat z šoku, povedlo se to jeho nepřátelům. Jedna polovina se řítila na Felixe, druhá polovina se zmateně rozhlížela kolem. ‚Odkud přiletěl ten šíp?‘ ptali se nejspíš všichni. Jeden z vojáků měl “štěstí“ a dostal odpověď. Z lesa vyletěl šíp a zapíchnul se mu do stehna. Hned po něm přiletěl další a zabil ho prostřelením hlavy. Potom z lesa vyskočila mužská postava s mečem, a s naštvaným řevem se vrhla na zbytek vojáků. Za ní vyběhla ženská postava s lukem. Přihnala se k Miře a pomohla jí na nohy. Potom jí do ruky vtiskla dýku a milým hlasem pronesla: „Konečně jsme vás našli.“