Duch lesa [DOKONČENO]

2. - Záhadný balíček

Oblohou probleskly první ranní paprsky a ozářili potemnělou krajinu. Na východě se rozkládal obrovský les. Velká část byla spálená. Oheň ale už téměř vyhasl a na mýtině byly vidět jen ohořelé zbytky tábora. V lese dál odsud se unavená dívka svezla po tvrdé kůře stromu na zem. Dlouhé hnědé vlasy jí splývaly na ramena. Nemohla popadnout dech, celou noc běžela, vyhýbala se ohni a vojákům. Zavřela oči a zavzpomínala na dobu, kdy to všechno začalo…

Probudil mě hustý černý kouř. Vyskočila jsem z postele a chtěla zjistit, co se děje. Najednou do mého stanu vběhl táta. „Napadli nás! Rychle pojď sem!“ Přiběhla jsem k němu. Zadíval se na mě slepýma očima a objal mě. „Tohle musíš odnést do Ventury svému strýci.“s těmito slovy mi vtiskl do dlaně kožený pytlíček.

Pytlíček, který jsem právě svírala v ruce.

***

‚Neměla bych to otevírat’ uvažovala dívka. ‚Ale třeba je to něco důležitýho?‘ prsty už natahovala ke kožené šňůrce… ‚Určitě je to něco důležitýho‘ rozhodla se a pytlíček rozvázala. Vykoukl na ní kus papíru. Ne, byl to dopis! Rozložila ho a pohledem přelétla ozdobné písmo. Otcův rukopis! Zatajila dech a pustila se do čtení.

Drahá Miro…

‚hmm, zvláštní. Táta mi vždycky říkal jen Mirajane, nikdy ne takhle zkráceně‘ prolétlo jí hlavou a pokračovala ve čtení.

Jestli čteš tyto řádky, budu už pravděpodobně mrtvý….

Zalapala po dechu. ‚Mrtvý?! Ne, to není možné! To přece…ne, to…nikdy by…no tak Miro seber se! Nechovej se jako malá!‘ Potlačila slzy a znovu se ponořila do dopisu.

V pytlíčku, který jsem ti dal, najdeš dva medailony. Ten červený je nesmírně důležitý. To po něm král pátrá. Je to tzv. královský amulet. Naše rodina ho střeží už po staletí. Pověst praví, že kdo si ho nasadí a rubín v středě amuletu se rozzáří, ten je právoplatný král. Král Meghren o sobě samozřejmě nepochybuje, ale spoustu lidí ano. Kdyby se ukázalo, že on není pravý král, znamenalo by to něco víc než pouhou vzpouru. Byla by to válka mezi královstvími. Proto se musí amulet zatím držet v tajnosti. Doufám, že si ještě pamatuješ svého strýce Leonarda. Odnes mu ho, on už si s ním poradí. Pak tam je ještě jeden medailon. Ten je pro tebe. Jak jistě víš, naši předci odjakživa žili v lese. Přátelili se se zvířaty a uctívali dávné bohy. Příroda jim na oplátku darovala tento amulet nalezený v kráteru po spadlé hvězdě. Pokud ho budeš nosit, Duch lesa tě ochrání. Buď opatrná moje holčičko a nezapomeň, že tví milovaní s tebou zůstanou navždy.

Tvůj táta.

 Na papír dopadlo několik slz. Mira se otřásala tichými vzlyky a stále dokola si četla poslední větu. Bylo jí skoro sedmnáct, ale pro tátu byla vždycky malou holčičkou. Zaklonila hlavu. Nechala na sebe dopadat sluneční paprsky a povolila slzám volně plynout. Takhle brečela naposledy, když se jí zdálo o mámě, po které jí otec pojmenoval a která umřela při porodu. Zavzlykla, přetočila se na bok a únavou usnula.

PS: neřikala jsem kratší? :D