Duch lesa [DOKONČENO]

20. - Loučení

(Minule...)

„To jsou oni?" zeptala se.

Leonardo kývl na souhlas a pronesl: „Miro, Felixi, představuju vám vaše průvodce a ochránce."

Ukázal na dívku, která se zářivě usmívala. „Tohle je Emily a támhleten v koutě je Nicholas." Mladík v rohu nic neřekl a jen kývnul na pozdrav. „Teď na nás počkejte venku, za chvíli jsme zpátky."dodal Leonardo, převzal si pytle s potravinami a vydal se spolu s "průvodci" dál do stájí. Mira s Felixem vyšli zaraženě před budovu.

Za chvíli se Leo vrátil a v rukou držel koňskou uzdu. Za ním pomalu kráčel černý hřebec. Byl už plně osedlaný a k sedlu měl připevněných několik balíčků se zásobami.

„Tak Felixi, nasedej."pousmál se Leonardo a kývnul směrem ke koni. Felix se zatvářil zděšeně, zvedl ruce do obranného gesta a začal couvat.

„To nemyslíš vážně! Já si na to zvíře v žádném případě nesednu!"

Mira se začala smát. „Neřikej, že se bojíš koní!"

Felix si uraženě zkřížil ruce na prsou a odseknul: „V životě jsem na něm neseděl a rodiče mi vždycky řikali, jak jsou koně nebezpeční."

Leonardo chvíli pozoroval, jak se z legrace hádají a potom si povzdechnul. „Je mi líto Felixi, ale nemáme už moc času. Prostě si nasedni."

„Je to vážně nutný?"

„Ano je. Kdyby nebylo, věř mi, že bych tě do toho nenutil."

„No tak fajn. Zkusim to." Felix naprázdno polkl a přiblížil se ke koni. Hřebec neklidně pohodil hlavou.

„Uklidni se, Felixi. Koně vycítí náladu a rozruší se, když z nich budeš mít strach."

Felix došel až ke koni a zvednul ruku. Kůň se na něj podíval a zatřepal ocasem. Chvíli si dívali z očí do očí a potom hřebec sám přitisknul čumák na jeho dlaň. Felix ztuhnul. Koňská srst ho příjemně šimrala na kůži a cítil dech z nozder pod svou rukou. Hřebec se po chvíli odtáhl a nastavil se k Felixovi bokem. Ten sebral všechen zbytek svojí odvahy (a že už jí moc nezbývalo) a stoupnul si do třmenu. Hřebec se ani nepohnul a čekal, až se jeho jezdec konečně usadí. Felix přehodil nohu přes koňský hřbet a sednul si do sedla.

Mezitím Leonardo přivedl ze stáje dalšího koně.

„Tak Miro, tenhle je tvůj."řekl a zasmál se, když si všiml, jak se Felix křečovitě drží uzdy. Mira se otočila a překvapeně vydechla. Před ní stála nádherná sněhobílá klisna. Zvědavě si Miru prohlížela a mrskala ocasem. Mira nadšeně přiběhla k ní a okamžitě si nasedla. Klisna neprotestovala. Když se Mira pohodlně usadila, jemně jí pohladila po krku. Na oplátku klisna pohodila hlavou a pleskla jí hřívou do obličeje. Felix se začal smát, ale rychle s tím přestal, protože málem spadl z koně.

Leonardo se pousmál a potom řekl: „Ten hřebec se jmenuje Stín a ta klisna je Měsíční záře."

„Měsíční záře? To jako vážně? Co je to za jméno?"zasmála se Mira.

„Mě se neptej. Asi to má být nějaký vznešený jméno."opáčil se smíchem Leonardo.

„Fajn. Tak holka, poslouchej mě chvíli."snažila se Mira upoutat klisninu pozornost. Ta se na ní po chvilce přemlouvání trochu pootočila. „Odteď ti budu říkat přezdívkou, jo? Jmenuješ se Měsíční záře, ale pro mě budeš Luna."usmála se a popleskala klisnu po krku. Ta pohodila hlavou na znamení, že rozumí a otočila se zpátky.

Potom vyšli ze stáje Emily s Nicholasem. Vedli si po boku dva hnědáky. Bez řečí nasedli a vydali se směrem k bráně. Když Nicholas míjel Felixe a uviděl jeho zoufalý výraz, zastavil se a začal mu vysvětlovat, jak se jezdí na koni. Mezitím Mira seskočila z Luny a rozběhla se za Leonardem. Vrhla se mu kolem krku a odmítala ho pustit. Leo jí objetí opětoval. Když ho konečně přestala dusit, naskočila zpátky na koně a chystala se odjet za ostatními k bráně. Pak se ale zarazila a otočila se zpátky na Leonarda.

„Vážně nemůžeš jít s náma?"zeptala se smutně.

„Ne, nemůžu. Kdybych zmizel, bylo by to moc nápadné."odpověděl ještě smutněji Leo a ukázal k bráně. „Měla bys jet."

Mira se ale ani nepohnula. Vytřeštěně zírala někam za Leonarda. Ten, jakmile uviděl její výraz, ohlédl se. Z tržiště sem běželo asi šest vojáků. ‚To ne! Nesmí jí chytit!'problesklo Leonardovi hlavou.

„Miro, musíš zmizet! Honem, než sem doběhnou!" řekl a otočil se rychle zpátky na Miru.

Mira se zatvářila vyděšeně. „N-ne! Bez tebe neodejdu!

„Na tohle není čas! Běž!"

„Ne, já nemůžu."vykřikla zoufale. Vojákům zbývalo pár metrů. Leonardo se nerozmýšlel. Věděl, co musí udělat a taky věděl, že tohle mu bude Mira ještě hodně dlouho vyčítat.

„Promiň, Miro. Sbohem..."zašeptal a plesknul klisnu přes zadek. Ta se vzepjala, až Mira málem spadla a rozeběhla se směrem k bráně. Felix, Nicholas a Emily na ní čekali kousek za bránou. Když uviděli, že se Mira dala do pohybu, pobídli koně a rozeběhli se po cestě pryč z města. Mira se v sedle otočila. Leonardo byl obklíčen čtyřmi vojáky a dva pořád běželi za ní. Najednou se jeden ze čtyř vojáků napřáhl a praštil Lea do spánku.

„Strýčku!" zaječela Mira. Leonardo se na ní podíval, smutně se usmál a skácel se k zemi.

PS: Ok, tak tady je další kapitolka. Chci vás trošičku napnout, protože teď jedeme se školou na několikadenní výlet :))

Mimochodem, Luna je jinak řečeno měsíc. Kdyby to náhodou někdo nevěděl :)

Taky bych se chtěla zeptat, jestli to vůbec ještě někdo čte. Komentáře píšou většinou tak dva nebo tři lidi a votů mám taky dost málo ://  Jestli se vám příběh nelíbí, tak to napište, protože pocit nevědomosti je hroznej :(