Duch lesa [DOKONČENO]

36. - Průsmyk

(Minule...)

„Ticho!" zakřičela Mira, vytrhla se ze sevření Nicholase a Emily, skočila do vody a začala plavat zpět ke stěně. Ostatní se mlčky vydali za ní.

Když se dostali nahoru, Nicholas zjistil, že se od horské stezky nevzdálili, naopak se dokonce přiblížili. Mira odmítla Felixe vzít k sobě na koně, a tak teď jel na Willovi a křečovitě se držel Emily. Nikdo nic neříkal. Nebylo to trapné ticho, spíš takové to "nic neříkej, nebo to ještě zhoršíš". Felix se už nepokoušel Miře vysvětlit, že se jí snažil zachránit život, ale pořád doufal, že to pochopí. Otočil se na ní. Jela na Luně úplně vzadu. Hlavu měla sklopenou dolů, ramena smutně svěšená a trochu se třásla. Bylo vidět, že brečí. Otočil se zpátky. Nesnášel, když kvůli němu někdo brečel. Vzpomněl si na svého kamaráda z dětství. Jak se to jenom jmenoval? No jasně, Chris. Ten brečel kvůli všemu. Uviděl umírající ho cizince a rozbrečel se. Našel mrtvého ptáčka, rozbrečel se. Brečel, když se s rodinou stěhoval do Teloronu. Tohle mu ale Felix musel uznat. Když se jeho nejlepší kamarád odstěhoval pryč, probrečel celou noc. Chris mu chyběl, i když si na něj už dlouho nevzpomněl. Kde je mu asi teď konec...

Mira nevěděla, co si má myslet. Byla zmatená. Pořád měla Felixe ráda, ale zároveň na něj byla naštvaná jako ještě nikdy předtím. Jak jí mohl takhle zradit? Dát královský amulet vojákům? To by mohlo napadnout jenom pitomce. Proč to udělal?

Za několik hodin se jim konečně podařilo znovu vyjet na vrchol hory a teď sjížděli zasněženým průsmykem do údolí, kde by se podle Nicholase měl nacházet hlavní tábor vzbouřenců. Na tak důležité místo se jim to nezdálo moc chráněné, ale Miře se zdálo, že je někdo sleduje. Už několikrát slyšela tiché kroky ve sněhu a měla takový zvláštní pocit. Otočila se a uviděla stín nějaké postavy schovávající se za ohybem skály. Málem leknutím vykřikla. Rychle se otočila zpátky a popohnala koně. Průsmyk byl naštěstí dost široký, takže bez problému předběhla Emily s Felixem a dostala se až vedle Nicholase.
„Nicku, někdo nás sleduje."zašeptala.
„Vím o něm. Už nás sleduje asi deset minut."řekl Nicholas, aniž by odtrhl oči od cesty.
„Co budeme dělat?"
„Nic. Neohlížej se a jeď dál."
„Ale..."
„Věř mi."přerušil jí Nicholas.
„Fajn."odpověděla pochybovačně Mira a zpomalila, aby se zase mohla zařadit na konec. Když míjela Felixe, jejich pohledy se na chvíli setkaly. Okamžitě se odvrátila jinam.

Po půl hodině si Mira všimla dalšího pronásledovatele. Nicholas už o něm určitě taky věděl. Co budou dělat? Jestli to jsou vojáci, bude jich tu určitě někde víc. A co když je takhle navedou rovnou do tábora? To přece nemůže dopustit! Vytáhla dýku a otočila koně.
„Tak vylezte! Ukažte se, zbabělci!" zakřičela a slezla z koně.

„Miro, ne! Jeď dál!" vykřikl Nicholas, ale bylo už pozdě. Na cestu vyskočili dva muži v tmavě zelených pláštích zahalujících celé tělo i obličej a se zbraněmi v rukou. Odněkud vyběhl další v tmavě červeném plášti. Už byli tři! Nicholas rychle otočil koně a rozběhl se na pomoc.

„Co to děláš?!" řekl naštvaně, když dorazil až k ní. Mezitím seskočila z koně i Emily s Felixem. Mira se hluboce nadechla a než jí stihl Nicholas zastavit, zaútočila. Slyšela jeho nesouhlasný výkřik, ale ignorovala ho a soustředila se na muže před sebou. Napřáhla dýku a v běhu vyskočila. Muž bleskově uhnul a než Mira dopadla na zem, chytl jí za oblečení. Otočil jí k sobě obličejem, a když uviděl její zmatený výraz, rozesmál se. Mira sebou začala škubat, mávat rukama a kopat, ale nebylo jí to nic platné. Jenom se jí podařilo strhnout mu kapucu z hlavy. Ten muž jí pořád držel ve vzduchu a smál se. Musel mít obrovskou sílu.

„Diego! To by snad stačilo, ne?" řekl najednou Nicholas. Muž se přestal smát a podíval se na něj.

„Nicku!" Jeho obličej se roztáhl do širokého úsměvu. Pustil Miru na zem a vrhl se na Nicholase. Bratrsky se objali. Tak počkat, co? Objali? Co se to tu děje?
„V-vy se znáte?" vyhrkl stejně zmatený Felix.
„No jasně!" usmál se přátelsky ten muž.
Nicholas kývl a řekl: „Tohle je Diego, jeden z generálů vzbouřenecké armády."

PS: KONEČNĚ!!!! Ta pauza byla nesnesitelná! Hrozně jsem chtěla něco napsat, ale prostě to nešlo. Mrzí mě to :/

Nakonec jsem se koukla na Cestu do Fantazie a to mi probudilo múzu :D

Doufám, že se vám kapitolka líbila :3

PPS: O Chrisovi tam ještě bude zmínka, takže se mě na to neptejte a nechte se překvapit :)