Duch lesa [DOKONČENO]

14. - Pokoj

(Minule…)
Pečivo bylo už z půlky snědené, když se najednou otevřely dveře do přijímacího sálu.

Na prahu stál vysoký elegantní muž. Černé vlasy měl nakrátko ostříhané a pod nosem mu rostl pečlivě zastřihávaný knír. Rozhlédl se po místnosti, a jakmile mu pohled padl na Miru, zeširoka se usmál. „Miro, holčičko moje!“ rozpřáhl ruce a vykročil k ní.
„Strýčku Leo!“ vykřikla radostí Mira a vrhla se mu kolem krku.

Když se přestali objímat, Leonardo je zavedl do přijímacího sálu. Uprostřed velké místnosti byl dlouhý stůl z tmavého dřeva. Sedli si k němu a Mira strýčkovi pověděla úplně všechno od svého útěku z tábora, až po příchod do Ventury. Několik detailů, jako svojí první pusu, o které nechtěla mluvit, samozřejmě vynechala. Potom představila svého spolucestovatele.
„Takže strýčku, tohle je Felix.“usmála se a ukázala prstem na mladíka vedle sebe. Ten se pousmál a napřáhl ruku.
„Těší mě, pane…?“
„Říkej mi Leo.“pousmál se Miřin strýček a nabízenou ruku stiskl. „Určitě jste po té dlouhé cestě unavení, takže bych vás měl asi zavést do pokojů pro hosty, co?“
Oba začali zuřivě přikyvovat.

Prošli dlouhou chodbou a zastavili před dubovými masivními dveřmi. Naproti nim byly úplně stejné a dál v chodbě jich bylo ještě tak šest. Leo ukázal na dveře po své pravici a podíval se na Miru se slovy: „Tohle je tvůj pokoj, ten naproti patří Felixovi.“ukázal na dveře po své levici.
„Díky za všechno, strýčku.“usmála se na něj Mira. „Jen jedna otázka. Je tam koupelna? A čistý oblečení? Potřebuju ze sebe konečně dostat všechnu špínu a tu vypůjčenou mikinu, která mi je tak strašně velká.“řekla s velkým důrazem na poslední dvě slova a vyčítavě se podívala ne Felixe. Ten se s rezignovaným gestem rozesmál. Mira se musela taky zasmát. Vypadal vážně směšně, jak tam stál s rukama nataženýma před sebou a smál se. A možná i trochu roztomile… ‚Ne! Na tohle nemysli! Tamto byla chyba a už se to nesmí opakovat.‘vynadala svým vlastním myšlenkám a zaplula do pokoje. Ještě uslyšela, jak na ní Leo volal něco o tom, že večeře je v devět.

Když vstoupila do místnosti, spadla jí čelist úžasem. Čekala teda opravdu něco úplně jiného. Z chodby dveře vypadaly, jako by vedly někam do kuchyně, ale zevnitř na nich bylo krásné jemně vyřezávané zdobení a byly natřené na světle modrou. Rozhlédla se po pokoji a byla čím dál tím víc překvapenější. Uprostřed byla velká postel s nebesy, na zemi ležel krásný jemňoučký koberec a naproti posteli bylo obrovské zrcadlo se stříbrným rámem. Vedle něj byla skříň v barvě večerní oblohy a byla tak velká, že by se do ní mohli vejít klidně dva koně. Když Mira skříň otevřela, málem omdlela. Celá jedna půlka byla zaplněna nejrůznějším oblečením. Viděla šaty v té nejzářivější žluté, zelenou halenku nebo rudé elegantní kalhoty. Vysunula jeden šuplík a oslepil jí třpyt zlatých a stříbrných šperků. V druhém šuplíku bylo nejmíň patnáct párů bot. Ve třetím šuplíku našla pozlacený hřeben a spoustu maličkostí na úpravu vlasů. Na druhé straně od zrcadla byly dveře. Vypadaly stejně jako ty vchodové, ale na těch vedle zrcadla byly vyryté malinkaté bublinky. Koupelna!

Skokem překonala celý pokoj a prudce otevřela bránu do ráje. Přímo naproti dveřím stála vana. A v ní byla napuštěná voda. ‚Leo určitě někoho poslal přichystat pokoje.‘problesklo jí hlavou, když hypnotizovala páru, která stoupala z vany. Přistoupila blíž. Na hladině plavalo několik okvětních plátků růží a vedle vany stála trojice hořících svíček. Ponořila do vody ruku až po zápěstí. Zaplavila jí vlna tepla a uvolnění. Najednou ucítila lehký dotek. Podívala se na ruku. Po hladině k ní doplul plátek růže a jemně jí šimral na palci. Lákal jí, skoro jako by se jí vysmíval. Už to nevydržela, sundala ze sebe oblečení a celá se ponořila do vody.

Když Mira vyšla z koupelny, byla to úplně jiná osoba. Neměla na sobě jedinou šmouhu od hlíny a její dlouhé vlasy už nebyly slepené a špinavé, ale splývaly dolů po zádech v krásných hnědých vlnách. Na tváři jí pohrával úsměv a v očích se jí zračila nově nabitá energie. Došla až k posteli a svalila se do peřin. Nad sebou viděla přes závoje průsvitné látky nebe. Strop byl temně modrý a na něm byly umělecky namalované hvězdy. Zaklonila trochu hlavu a uviděla měsíc. Byl nakreslený v úplňku. Otočila hlavu doprava a z okna spatřila opravdovou noční oblohu. Skutečný měsíc byl už pěkný kus nad obzorem. ‚Asi bych se měla připravit na tu večeři.‘pomyslela si Mira a zabalená jenom v ručníku přistoupila ke skříni.

PS: Překročila jsem 1,000 reads a dokonce se pomalu blížim k 1,300!!! Strašně moc všem děkuju! Moc si toho vážim, jste prostě skvělí :333