Duch lesa [DOKONČENO]

31. - Vzhůru

(Minule…)
Ucítila, jak tíha sněhu na jejím těle polevuje. K jejím uším se donesly zvuky hrabání a do očí jí udeřilo sluneční světlo. Její obličej ovíval jemný větřík. Prudce se nadechla. Její plíce se začaly plnit čerstvým vzduchem. Pomalu se dostávala ze svého stavu naprosté lhostejnosti. A pak se odvážila konečně otevřít oči.

Nad sebou spatřila dvě zářivé zlaté oči. Z vyplazeného jazyka na ní dopadlo pár kapek slin. Několikrát zamrkala a zaostřila pohled. Nad ní se tyčil bílý vlk. Když si všiml, že se probrala, šťastně zakňučel. Vzal opatrně do tlamy její oblečení, skousl a vytáhl jí jemně z jámy. Jakmile byla Mira venku, přiskočily k ní dvě postavy. Emily s Nicholasem. Vrhli se jí kolem krku a pevně jí objali. Ještě v šoku se od nich odtáhla a rozhlédla se. Něco si uvědomila. „Kde je Felix?!“ vykřikla a prudce vstala. Zatočila se jí hlava a od pádu na zem jí zachránil Nicholas. Podepřel jí a podíval se na vlka. Ten pochopil a rozběhl se pryč. Přitiskl čumák k zemi a pobíhal sem a tam. Najednou se zastavil a slabě zavyl. Potom zabořil packy do sněhu a začal hrabat. Ostatní se seskupili kolem a napjatě čekali. Za chvíli se ze sněhu vynořila ruka. Vlk pokračoval v hrabání ještě usilovněji a po několika dalších vteřinách se mu podařilo odkrýt obličej. Felixův obličej bez známky života. Mira zalapala po dechu. Nicholas jí okamžitě pustil a pomohl vlkovi vytáhnout Felixe z jámy. Odstranil mu z obličeje zbytek sněhu a přitiskl ucho na jeho hruď. Uslyšel pomalý, ale pravidelný tlukot srdce. Ale něco bylo špatně.
„Lily, on nedýchá!“ vykřikl a začal masírovat srdce. Emily si rychle klekla a zaklonila Felixovi hlavu. Nepomohlo to.
„Sakra!“ zašeptala Emily a začala s umělým dýcháním. Na pocity žárlivosti Mira neměla ani pomyšlení. Horké slzy jí stékaly po tváři a z úst jí vycházely tiché vzlyky.

Za chvíli se ozvalo mělké nadechnutí. Felix se prudce posadil a trvalo několik minut, než začal zase normálně dýchat. Mira ho celou dobu podpírala a ptala se, jestli je v pořádku. Vlk vedle nich seděl a hlídal. Emily s Nicholasem mezitím šli hledat koně.
„Není ti nic? Jak dlouho si byl pod tím sněhem? Ani nevíš, jak jsem ráda, že žiješ. Kdyby…“chrlila ze sebe Mira jednu větu za druhou. Felix nedokázal nic jiného, než se jen usmívat. To ona netuší, jak je rád, že žije. Kdyby zemřel, už nikdy by neměl možnost s ní být. Mluvit s ní. Smát se s ní. Líbat jí…
„Šš, to stačí, Miro. Uklidni se, nic mi není.“ Zašeptal a objal jí. Jednou rukou jí držel pevně kolem pasu a druhou jí něžně hladil po vlasech. Po chvíli se Mira odtáhla a políbila ho. Ten pocit se mu snad nikdy neomrzí. Felix se do polibku pousmál. Potom ho přerušil, vtiskl jí jemnou pusu na čelo a zase jí objal.

***

„Stíne!“ zakřičela Emily už poněkolikáté.
„Neměla bys křičet, Lily. Mohla bys spustit další lavinu.“napomenul jí Nicholas.
„Jen klid. Jsme v lese dost daleko od hor. Tady lavina nehrozí.“mávla rukou Emily a pobídla Willa k rychlejší chůzi. Už se jim podařilo najít Bena, Willa i Lunu, ale po Stínovi jakoby se slehla zem. Možná doslova.
„Snad se mu podařilo utéct.“zašeptal Nicholas a otočil se na Emily. „Tohle nemá cenu. Měli bychom se vrátit.“
„Hmm, asi máš pravdu.“odpověděla Emily a vydala se s Nickem na zpáteční cestu k Miře a Felixovi.

PS: Já vím, že jsem tenhle díl napsala po sto letech, ale chodim na gympl a prostě nemám čas :// A když už jsou konečně prázdniny, absolutně nic mě nenapadá. Takže se omlouvám, ale budu muset zrušit termín vydávání kapitol. Už nebude jedna kapitola každou neděli. Prostě až jí napíšu, tak jí napíšu. Snad to chápete :)