Duch lesa [DOKONČENO]

18. - Pomsta!

Mira se po obědě chvilku procházela po vile, když narazila na zahradu. Sedla si na lavičku pod strom a nechala si čechrat vlasy větrem. Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu a ponořila se do svých myšlenek. ‚Už tady jsme tři dny. Nemůžeme se tady ale schovávat věčně. Co budeme dělat?‘ Z přemýšlení jí vyrušili kroky. Napjatě poslouchala a oddychla si, když si k ní přisedl Felix.

„Co tady děláš?“ zeptala se zvědavě.

„Hledám tě.“odpověděl Felix a pousmál se.

„Proč?“

„Já ani nevim, nudim se.“řekl a nervózně se podrbal za krkem. Mira se pousmála, ale potom se zase vrátila ke svým myšlenkám. Felix jí opět vyrušil.

„Stalo se něco? Vypadáš smutně.“řekl a starostlivě si jí prohlížel.

„Nic, jsem v pohodě.“ Jakmile to dořekla, věděla, že tahle odpověď stačit nebude. Felix sarkasticky zvedl obočí a nasadil pohled typu “vážně si myslíš, že tomuhle budu věřit?“.

„No dobře, fajn. Řeknu ti to, ty zvědavče.“řekla Mira a protočila oči. Felix se spokojeně pousmál. „Mám strach. Nemám tušení, co budu teď dělat. Můj úkol byl odnést medailon strýčkovi, jenže pak ses objevil ty a já prostě nevím co teď. Ty jsi následník trůnu a musíš se nějak dostat na trůn (při těchto slovech si Felix naštvaně odfrknul), já jsem splnila otcovo přání, ale teď se do všeho navíc plete ten Sam!“ poslední slova už skoro křičela. Svírala křečovitě okraj lavičky a oči se jí leskly zadržovanými slzami. Vypadala naštvaně a zároveň hodně zoufale.

„Co budu dělat?“ zašeptala a stočila pohled na mladíka vedle sebe. Ten smutně zavrtěl hlavou.

„Nevím,“ řekl a po chvilce uvažování dodal: „ale něco mi slib.“ Mira váhavě přikývla.

„Už nikdy si nenech zoufalýma myšlenkama zkazit náladu. Teď si nemusíš s ničím dělat starosti. Mysli jenom na hezký věci. Všechno se nějak vyřeší, uvidíš.“řekl povzbudivě Felix a objal jí. To, co řekl, ale nebyla tak docela pravda. Už od zjištění, že je následník trůnu, myslel na budoucnost skoro pořád. Bál se toho, co přijde. Bál se o sebe, Miru i Leonarda. Proč by ji tím ale ještě víc zneklidňoval? Ne, už o tom nebude přemýšlet. A ani nikdy mluvit.

***

Mira se vracela z večeře. Vstoupila do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Přešla ke skříni a shodila ze sebe šaty. Chvíli prohledávala police s oblečením, když konečně našla to, co hledala. Natáhla na sebe pohodlné úzké kalhoty hnědé barvy a volné béžové triko. Chystala se odejít prohledávat vilu, ale najednou si všimla něčeho na své posteli. Byl to nějaký kus papíru. Přišla blíž a zalapala po dechu. Byl to leták hledaných s její podobiznou a nahoře v rohu bylo naškrábáno jí dobře známé jméno. Sam. Roztřesenýma rukama popadla papír a otočila ho. Byl na něm napsaný vzkaz.

„Nejdřív jsem si myslel, že tu pomstu nechám plavat. Byl jsem opilej a ani sem pomalu nevěděl, co dělám, ale potom jsem na ulici uviděl tenhle leták a všechno se mi vybavilo. Ty a ten tvůj přítelíček jste mě znemožnili a urazili. A tak jsem si řekl: proč ne? Udal jsem tě a dostal za to pěknou hromadu peněz. Doufám, že se stihnu dostat do Teloronu na tvojí popravu. A jestli mi nevěříš, podívej se z okna…“

Mira papír vzteky roztrhla a jeho zbytky odhodila zpátky na postel. Přiběhla k otevřenému oknu a opatrně vykoukla ven. Na nádvoří pobíhalo několik vojáků. Napočítala jich asi dvacet. Jeden z vojáků se najednou podíval jejím směrem. Rychle odskočila od okna a vrhla se ke dveřím vedoucím z pokoje. Pak se zarazila a zaposlouchala se. Z chodby se neozývaly žádné zvuky. Pomalu dveře pootevřela a rozhlédla se. Nic podezřelého neviděla. Skokem překonala chodbu a prudce otevřela dveře do Felixova pokoje. Ten ležel na posteli a četl si nějakou knížku. Když Mira rozrazila dveře, leknutím nadskočil.

„Musim zmizet, Sam mě udal, ráda sem tě poznala, sbohem.“vychrlila ze sebe, nepočkala na odpověď a otočila se k odchodu. Už byla na chodbě, když se za ní přiřítil Felix, chytnul jí za ruku a tím jí donutil zastavit.

„Beze mě nikam nejdeš!“ řekl a pousmál se.

„Felixi nemůžeš jít se mnou. Chtějí mě, ale když půjdeš se mnou a chytnou nás, zabijou i tebe!“ Mira nesouhlasně zavrtěla hlavou a pokusila se Felixovi vytrhnout.

„To je mi jedno. Půjdu kamkoliv, kam půjdeš i ty.“ Jakmile to dořekl, přitáhnul si Miru k sobě a políbil jí.

V tom jednom polibku bylo tolik emocí, ale ze všeho nejvíc tam byla důvěra, podpora a víra, že to zvládnou. Najednou se odněkud z útrob vily začalo ozývat drnčení zbroje. Felix se od Miry odtáhnul, pousmál se a ruku v ruce se rozběhli pryč.

PS: omlouvám se, že dlouho nebyl díl, ale byla jsem nemocná a když je člověku blbě, vážně se mu nechce moc psát ://

no káždopádně strašně moc děkuju za překonání 3,000 reads! Jste nejlepší :))))))

Věnování patří Simakoralik. Děkuju za komenář, moc mě potěšil :)))