Duch lesa [DOKONČENO]

28. - Něco speciálního...

Mira seděla na koni a na tváři měla široký úsměv. Myšlenkami byla pořád u včerejšího večera. Vážně se to stalo? Skutečně se líbali? Jako doopravdy líbali?! Pořád tomu nemohla uvěřit. Zasněně si povzdechla a ani si nevšimla, že k ní přijela Emily. Ta chvíli pozorovala Miřin nepřítomný výraz a potom promluvila.

„Miro?" řekla a čekala, až oslovená nějak zareaguje. Mira byla ovšem stále ponořená ve vzpomínkách. Když Emily zopakovala otázku potřetí, Mira sebou škubla a překvapeně se na ní otočila.

„Promiň, cože? Říkala si něco?" zeptala se zmateně. Emily se pousmála a pokývala hlavou.

„Jenom chci, abys věděla, že jste spolu hrozně sladký a že vám to moc přeju."řekla s úsměvem na tváři a sledovala Miřin překvapený výraz.

„J-jak o tom víš?" vyhrkla a sklopila pohled. Její tváře začínali nabírat růžovou barvu. Emily se rozesmála.

„Ale no tak! Vždyť se na něj podívej. Ty zamilovaný pohledy, který na tebe Felix hází, by poznal každej."řekla se smíchem. Mira pomalu zvedla hlavu a podívala se na Felixe. Jel na Stínovi pár metrů před ní a díval se na ní. Když si všiml jejího pohledu, pousmál se a otočil se zpátky dopředu.

„Proč má tak dokonale sladkej úsměv...?" zašeptala Mira. Emily vedle ní vyprskla smíchy. „T-tys to slyšela?" vykřikla Mira.

„Jo. A musim říct, že si v tom až po uši."řekla Emily a začala se nekontrolovatelně smát.

„Ha ha, strašně vtipný."zahuhlala Mira a pobídla koně k rychlejšímu tempu.

***

„Nicku, jsi si jistý, že jdeme správně?!" zakřičel Felix a zakryl si paží oči. Právě teď stoupali do hor a kolem nich zuřila sněhová vánice.

„Vzpomínáš, co říkal Leonardo?! Vzbouřenci sídlí v horách!" zakřičel v odpověď Nicholas.

„Koně už nemůžou dál! Musíme někde zastavit!" ozvala se zezadu Emily.

„Fajn. Až uvidíš něco, kde bychom se mohli schovat, tak řekni."prohlásil po chvilce přemýšlení Nicholas a pokračoval v cestě.

„Támhle je jeskyně!" vykřikla Mira.

„Kde?!" zeptal se Nick a snažil se přehlušit skučící vítr.

„Támhle!" zopakovala dívka a ukázala dopředu na skalní stěnu. Přes zával sněhu se tam rýsovala malá jeskyně. Nicholas sesedl z koně a chytl ho za uzdu. Ostatní udělali to samé a začali se brodit sněhem směrem k jeskyni. Když tam dorazili, Nicholas s Felixem pustili uzdy, vrhly se na kolena a začali odhrabávat hromadu sněhu. Když se jim konečně podařilo odkrýt vchod, museli se i s koňmi trochu skrčit a prolezli do malé skalnaté místnosti. Rozložili na zem deky na několik vrstev a posedali si do kruhu kolem pár kousků suchého dřeva. Po nějaké době se jim povedlo rozdělat oheň a Emily s Mirou se šli trochu prospat. Felix s Nicholasem si vzali hlídku a za několik hodin se s už vyspalými dívkami vyměnili.

„Miro?"řekla potichu Emily.

„Hmm?" zamručela Mira na znamení, že slyší.

„Pamatuješ si na náš trénink?" zeptala se Emily.

„Jo, ale nechceš doufám trénovat teď a tady, že ne?" zašeptala Mira zmateně a podívala se na spícího Felixe s Nickem.

„Ne, neboj se. Nic takového."zasmála se Emily a potom dodala. „Jenom mě zajímalo, jestli si pamatuješ, co jsem ti řekla o té tréninkové dýce."

„Ne tak docela..." zamyslela se Mira.

„Řekla jsem, že až budeš připravená, dám ti něco speciálního."

„A ty myslíš, že už jsem připravená?" zeptala se nejistě Mira.

„Myslím, že jo."pousmála se Emily. „Před třemi dny si ukázala obrovskou duševní sílu, když si zabila toho vojáka. Jsi silná, Miro. Jenom si to nepřipouštíš."řekla, zvedla se a odešla ke svému koni Willovi. Za chvíli se vrátila a něco nesla za zády. Sedla si zpátky na zem a poručila: „Zavři oči a nastav ruce."

Mira poslechla. Napřáhla ruce a stiskla víčka pevně k sobě. Najednou ucítila v dlaních kov. Čekala, že jí bude studit, ale naopak se jí po rukou rozlilo překvapivé teplo.

„Můžeš otevřít oči."řekla Emily. Z jejího hlasu bylo poznat, že se usmívá. Mira otevřela oči a pohlédla na předmět, který svírala v rukou. Byla to dýka. Ale ne jen tak ledajaká. Byla vyrobena z toho nejčistšího stříbra, které Mira kdy viděla a její rukojeť byla protkaná žilkami z nějakého namodralého křišťálu, který po dotyku vydával ono příjemné teplo.

„Páni!" vydechla užasle Mira a zírala na dýku.

„Patřila Leonardovi."řekla potichu Emily. Mira překvapeně vzhlédla. „Chtěl, abych ti jí dala. Je to vaše rodinné dědictví."pokračovala smutně. Miřiny oči se zalily slzami.

„D-děkuju."vyhrkla a vrhla se Emily kolem krku. Ta se usmála a pevně jí objala. Cítila, jak na její rameno dopadá proud slz. Nechala Miru vybrečet. Už moc dlouho ten smutek dusila v sobě.

Když se Mira uklidnila, Emily jí k dýce dala novou koženou pochvu. Na jejím povrchu byl vyrytý jemný vzor. Strom - znak rodu Zara (Miřina rodu). Mira si pochvu přivázala k pasu a dýku schovala dovnitř. Ještě jednou Emily poděkovala a šla zkontrolovat koně.

Když se vánice konečně trochu utišila, naši cestovatelé vylezli z jeskyně a pokračovali na koních ve stoupání vzhůru do hor.

PS: zatím nejdelší díl :))