Duch lesa [DOKONČENO]

47. - Uvnitř hradu

(Minule...) Když dorazili, na chvíli se v předklonu snažili popadnout dech a potom se jeden z nich narovnal a spustil: „Gordon poslal několik Červených na pomoc s infiltrací. Výsledek bitvy teď není důležitý, hlavní je zdržet jejich armádu na tak dlouho, aby se Zeleným podařilo zabít krále." domluvil a zhluboka se nadechl. Druhý, menší z dvojice, se konečně narovnal a Miře se málem zastavilo srdce.

„Já jsem Rafael," začal se představovat první z nich, „a tohle je Felix. Pokusíme se vás bezpečně dostat do králových komnat," zazubil se a popohnal Robin k díře ve zdi. Mira mezitím šokovaně zírala na zaraženého Felixe. Skoro ho ani nepoznala. Měl na sobě potlučené plátové brnění hnědo-stříbrné barvy a za ním vlál potrhaný rudý plášť. V rukavici třímal těžce vypadající meč a u pasu měl připevněný ještě jeden. Přilbu v zápalu boje někde ztratil a své dřív světle hnědé vlasy měl černé od hlíny, bahna a zaschlé krve. Nejhůř na tom asi ale byl jeho obličej. Byl na několika místech ošklivě poškrábaný, odřený a celý červený. Stál shrbeně a zjevně se snažil nehýbat levým ramenem. Podívala se na Rafaela, který se blížil k otvoru ve zdi, a všimla si, že kulhá. Chtělo se jí znovu brečet. A zvracet. Válka je odporná věc.

Mira si klekla a potůček jí smočil kožené brnění. Nakoukla do otvoru a začala se soukat dovnitř. Někdo jí na druhé straně podal ruku a pomohl jí vstát. Nacházeli se v úzké, slabě osvětlené chodbě. Potůček mizel v další díře v protější stěně. Hradby byly podle všeho duté.
„Tak jo, pokusíme se najít cestu do hradu," zašeptala Robin, když se všichni úspěšně dostali dovnitř, a vydala se dál. „Hlavně buďte potichu," dodala. Mira si na záda pevně upevnila luk a vytasila dýku. Doufala, že jí nebude muset použít.

V čele spolu s Robin šel ještě Rafael, za nimi Mira a jeden ze Zelených, skupinku uzavíral Felix s druhým Zeleným. Zanedlouho dorazili k masivním dřevěným dveřím. Rafael je pomalu otevřel, vykoukl ven a okamžitě sáhl po meči.
„Hej!" ozvalo se odněkud, a než Mira stihla zaregistrovat, co se stalo, Rafael vyběhl ven a zmizel za zdí. Ozval se křik, skřípění mečů a brnění, a poté kovové žuchnutí. Za chvilku vykouknul zpoza dveří Rafael, usmál se a zašeptal: „Vzduch je čistý, pokračujem."
Ostatní tedy vešli do menší místnosti bez nábytku, bez výzdoby a stroze osvětlenou. Na zemi vedle dveří se válelo bezvládné tělo stráže. Na druhé straně místnosti se nacházeli další dveře. Opatrně je otevřel a ocitli se opět v nějaké chodbě.

První, čeho si Mira všimla, bylo vlhko a zima. Na stěnách mohutně rostla plíseň a i přes brnění cítila okolní chlad. Chodba pokračovala několik metrů rovně a pak se stáčela do prava. Na zemi byla zamřížovaná odtoková strouha. Na stěnách visely v rozestupech pochodně a dodávaly žalostně málo světla.
„Je tam vzadu všechno v pořádku?" řekl někdo za ohybem zdi a bylo slyšet blížící se kroky. Všichni se rozestoupili po celé šířce chodby. Mira zatajila dech a pevně stiskla rukojeť dýky, až jí zbělely klouby. Zpoza rohu se vynořila obrněná postava strážného a než stihl kdokoliv cokoliv udělat, chodbou prosvištěl šíp a zabodl se strážnému do nechráněného krku. Mira se překvapeně otočila na Robin, která už si připevňovala luk zpět na záda. Zazubila se na ní a pronesla: „Můžeme dál."

Za rohem vedla chodba několik metrů rovně a pak se znovu stáčela, tentokrát do leva. Pochodní přibývalo a občas se v jejich světle mihla nějaká myška. Když dorazili ke druhému ohybu, rozprostřela se před nimi dlouhá, trochu širší chodba, po stranách lemovaná zamřížovanými místnostmi. Nacházeli se v žaláři.
„Haló?! Je tam někdo?" zvolal někdo z jedné z cel. Když přišli blíž, spatřili asi čtyřicetiletou ženu a asi osmnáctiletého mladíka.
„Pomůžete nám?" zeptala se zoufale žena.
„Proč jste zavření?" opáčil Rafael.
Tentokrát se slova chopil mladík: „Já i moje matka tady pracujeme. Jakmile se král dozvěděl, že rebelové zaútočili na hrad, nařídil služebnictvu zákaz vycházení. Že prý bude útok brzy potlačen a že nemusíme nikam chodit. My jsme ale neposlechli a i tak se snažili utéct do bezpečí, jenže stráže nás chytly a teď jsme tady," domluvil a povzdechl si. Všichni se na sebe podívali a jeden ze Zelených se mlčky ujal páčení zámku cely. Felix si mezitím zmatené prohlížel blonďatého mladíka uvnitř.
„Chrisi?" zeptal se nejistě.    

PS: už se pomalu blížíme ke konci příběhu. Děkuji všem za čtení i vote-y :)