Duch lesa [DOKONČENO]

27. - Jaká je tvoje odpověď?

(Minule…)
Felix. Chvíli se na Miru jenom díval a potom k ní pomalu přišel a pevně jí objal. Mira se uvolnila. S nikým jiným se necítila víc v bezpečí, než s Felixem. Ten jí jednou rukou jemně hladil po zádech, druhou měl zapletenou v jejích vlasech. Cítila jeho teplý dech u svého levého ucha a potom uslyšela slabé zašeptání.
„Miluju tě.“

C-cože?! Mira ztuhla. Její dech se zastavil, oči doširoka rozšířily. Vážně to řekl? Rychle se od něj odtáhla a zadívala se mu do oříškových očí. Zračila se v nich čistá pravda. Byla to láska. Ale byla opětovaná? Mira se konečně prudce nadechla. ‚Felix je milej a opravdu ho mám ráda, ale miluju ho?‘ zmateně uvažovala. ‚Já vlastně ani nevím…‘ Po chvilce trapného ticha se jen slabě usmála, obešla Felixe a vydala se směrem k Emily. Naštěstí ani ona, ani Nick nic neslyšeli.
„Kudy je tábor?“ zeptala se Mira, pořád trochu otřesená po Felixovo vyznání. Emily si toho nejspíš všimla.
„Není ti nic? Jsi trochu pobledlá.“
„Ne, jsem v pohodě.“ Odbyla jí a zeptala se znovu: „Tak kudy do tábora?“
„Tábor jsme sbalili a přivázali na koně. Ti jsou schovaní nedaleko v lese. Pojď za mnou.“pousmála se Emily, chytla Miru za předloktí a táhla jí směrem k lesu.

Celé dva dny strávili na koních. Snažili se dostat co nejdál od skupiny mrtvých vojáků, které ukryli do křoví a odstranili všechny stopy po boji. Mira za celou tu dobu s Felixem neprohodila ani jedno slovo a snažila se mu vyhýbat, což se jí dařilo až do dnešního večera…
„Felixi, Miro, máte hlídku!“ rozkázal Nicholas a zmizel ve svém stanu.
„Cože?!“ vykřikla překvapeně Mira a potom rychle dodala: „Já nechci mít hlídku! Lily, můžu si to s tebou vyměnit?“ Odpovědi se jí však nedostalo. Emily byla dávno ve svém stanu a nejspíš už spala.
„Sakra!“ zanadávala potichu Mira a šla si sednout k ohni, kde už na ní čekal Felix.

„Ahoj.“řekl Felix a posunul se na povaleném kmenu, na kterém seděl. Mira si přisedla k němu a zamumlala cosi nesrozumitelného. Pak už bylo ticho. Teda skoro…
„Miro?“zašeptal po chvilce Felix. Mira se na něj ani nepodívala a dál zarytě mlčela. ‚Co když mě jenom přeslechla?‘ pomyslel si.
„Miro?!“zopakoval, tentokrát víc nahlas. To musela slyšet. Prostě ho ignorovala.
„Miro, prosím! Mluv se mnou.“řekl naléhavým hlasem. Mrzelo ho, že se jí vyznal. Ne, že by změnil názor, miloval jí pořád, ale předtím se s ním alespoň bavila. Teď se jenom dívala do ohně a nevšímala si ho.
„Omlouvám se. Za všechno, co jsem ti kdy udělal. Jestli jsem tě zklamal, tak mi to řekni, protože tohle mlčení mě ničí.“zašeptal, objal si nohy rukama, zabořil do nich hlavu a zavřel oči. Buď se nedočká odpovědi, nebo na něj Mira začne křičet. Jiná možnost není.

To si alespoň myslel. Proto ho překvapilo, když na svých zádech ucítil něčí ruku. Jemně ho hladila a kreslila kruhy po jeho kůži, překrytou jenom slabým tričkem. Zachvěl se. Naskočila mu husí kůže, i když seděl u ohně a nebyla mu zima. Zvedl hlavu a okamžitě ho pohltily Miřiny jedovatě zelené oči. Byla tak blízko. Cítil její dech na své tváři. Nahnula se ještě blíž a jemně se dotkla svými rty těch jeho. Bylo to jen na pár sekund, ale i přesto celým jeho tělem projel slabý elektrický šok. Škádlila ho. Na tváři jí pohrával malý drzý úsměv. Pravou rukou stále čmárala obrazce na jeho zádech. Zvedla levou ruku a začala si hrát s jeho vlasy. Už to nevydržel. Naklonil se k ní blíž a hladově jí políbil. Zavřel slastí oči. Jednou rukou jí něžně chytl za krk, druhou obtočil kolem jejího pasu. Její rty začaly váhavě spolupracovat. Aniž by přerušil polibek, přitáhl si jí blíž a posadil na klín. Její ruce byly zapletené v jeho vlasech a slabě tahaly za konečky jednotlivých pramenů. Jeho srdce tlouklo tak divoce, až si myslel, že mu za chvilku vyskočí z hrudi. Cítil, že její srdce je na tom stejně. Docházel mu dech. Nechtěl polibek přerušit, naopak ho ještě víc prohloubil. Jeho plíce se ale bolestivě dožadovaly vzduchu a tak se nakonec odtáhl a prudce se nadechnul. Mira udělala to samé. Její drzý úsměv zmizel. Teď se tvářila stydlivě a byla červená jako rajče. Přerušila oční kontakt a sklopila pohled k zemi.
„Znamená to, že…“začal Felix, Mira ho ovšem přerušila.
„Miluju tě, Felixi.“zašeptala.

PS: Jsem zpět! Musím říct, že tahle kapitola mi dala docela zabrat, protože jsem se snažila, aby byla dokonalá. No, snad se mi to povedlo :DD

Něco takovýho jsem psala poprvé, tak doufám, že se vám to líbilo. Já osobně jsem s tím docela spokojená, ale samozřejmě nějaký chyby se najdou :))

Teď ale něco důležitějšího: Překročila jsem 10,000 reads!!! Nevěděla jsem, že moje první sériovka (mám několik nezvěřejněných jednodílovek) bude tak oblíbená! Pořád tomu nemůžu uvěřit. Jste nejlepší čtenáři na světě <3 Vážně, nekecám! :D

Děkuju za všechno :33