VLČÍ KREV 2 [Dokončeno]

MÁM TĚ RÁDA MAMKO

Potom co jsem mu řekla, že jsem vlkodlak se nemohl probrat, proto jsem radši utekla. Ostatní lidé jsou naštěstí v bezpečí. Ale někteří udrželi velké ranění. Mal-ach si mezitím vyčítal, že vůbec jsem vlkodlakem.
,,To jsi prostě nemohla vydržet, že ne?!"
,,A jak jsem to asi mohla vydržet? Když je to můj kamarád!"
,,Neměla jsi říkat vůbec nic! Kvůli tomu teď máme větší obavy! Chápeš vůbec co jsi provedla!?"
,,Neřvi na mě! Já vůbec nevím proč ty tady na mě řveš, když ty jsi odešel z domu! Kdybys neodešel, tak by ses tímhle nemusel zabývat!"
To byla poslední slova, která jsem řekla než jsem odešla.

O pár dní později jsem navštívila mamku. Která mě ráda viděla, ale vyčítala mi, že jsem řekla Jacobovi, že jsem vlkodlak. Od té doby je zamlklý a dělá svojí práci, co nejlíp dokáže. Nevěřila jsem tomu, že ho to tolik zrání. Netušila jsem kolika lidem způsobím bolest. Rozhodla jsem se, že mamku vezmu k moři. Aby se ona i já vyvětrali od všech těch starostí.
,,Mamko, myslíš si, že jsem udělala dobře, že jsem se nechala přeměnit na vlkodlaka?"
,,Broučku, to je těžké rozhodnutí. Záleží to na tobě, jak se rozhodneš."
,,Díky mamko, mám tě ráda."
,,Já tebe taky."
Po těch slovech jsem se k ní přitulila a odpočívala. Spolu jsme se dívali na západ Slunce a chvilku jsme ztrávili i ve vodě. Po pár minutách mamka musela jít a tak jsem šla taky.
Další dny jsme trénovali běh. Museli jsme být hodně rychlí, aby jsme dohonili upíry.

To se mi snad zdá, zatracenej Mal-ach, nejradši bych ho zabila. Nechal mě trénovat běh, ale nic neřekne, že do naší vesnice se dostali upíři. Hned jsem s Patrikem a Terezou vyrazili. A je mi jedno co mi Mal-ach řekne.
Běžela jsem za starostou, jenomže ten byl těžce zraněn a Lili mě vyhodila, že je to prej moje chyba. Tak jsem běžela za mamkou, aby mi řekla co se stalo.
Co to, mamka doma není, ani ten dům tam nestojí. Kde je vubec Jacob?
,,Jacobe?!" řvala jsem na něj, když jsem ho uviděla. Obrátil se ke mě s úsměvem. Šel za mnou, hlavně nesmím udělat nějakou pitomost.
,,Ahoj Carol."řekl smutným obličejem
,,Stalo se něco?"
,,Neřeknu ti to, ale musíš něco vidět. Hlavně nesmíš byt naštvaná, než tam půjdeme. Dobře?"
,,Dobře."
Šli jsme kolem domů, kteří měli vyvěšené černé vlajky. Nemohla jsem přijít na to proč. Ale snad mi to Jacob vysvětlí. Co? Kam to jdeme? My jdeme do kostela u hřbitova? Kdo umřel?
,,Carol, než půjdeme dovnitř, chci aby si věděla, že na světě je hodně lidí, kteří tě maji rádi." řekl s rukou na klice. Otevřel dveře, všude bylo černo. Nikde ani světlo a ten pach. Pach kostela, zimi a ovzduší plane černýma myšlenkama.
Potom přišel k rakvi na stole. Koukl se na mě a dal mi znamení, že mám jít za ním. Šla jsem pomalu a jistě. Nevěděla jsem co mě čeká. Bála jsem se, koho tam uvidím.
Viděla jsem povědomou tvář, kůže bílá jako sníh, vlasy hnědé jako kůra stromu, oblečení černé jako havran a ta tvář tvář povědomí ženě, kterou jsem znala už od malička.
Slzy, které mi tekly po červených tvářích se nedokázali zastavit. Má nejhorší noční můra se naplnila.
,,Maminko?" řekla jsem tichým hlasem.
Ano, v rakvi ležela moje maminka, má nejdražší a jediný poklad na světě. Je.......je pryč.
,,Zabili ji přímo před míma očima. Chtěli vědět kde jsi, ale mamka tě chránila a doplatila za to."
,,Děkuji Jacobe, že si mi to řekl, vážím si toho."
Potom jsem se naklonila k jamce a zašeptala jsem ji do ucha: ,,Kéž bych u tebe byla mamko, to bych ti potom mohla pomoct a nemusela bys tady ležet." kapali mi moje slzy na její studené tělo.
Nemohla jsem ji už vidět v jakém je stavu a tak jsem odešla. Zrovna začalo pršet. Šla jsem pomalu k lesu, do té doby, dokud mě nedohnal Jacob.
,,Carol, už musíš jít?"
,,Vím, že je to těžké Jacobe, ale už jsem ti řekla že jsem vlkodlak a nemůžu být tady, to byli upíři, kdo ji zabili a pokud tady zůstanu dipadnu stejně a já chci pomstít mamku."
,,Je toho na tebe hodně, co?"
,,Ano, ale všechno bude dobré, pokud ty budeš na živu." potom jsem ho odtáhla na roh, aby nás nikdo neslyšel.
,,Pokud se jeden z upírů dostane až k tobě, vem si něco ostrého a píchni mu to do těla, potom mu musíš zlomit hlavu, aby nebyla spojena s tělem. Udělej prostě něco, aby zemřel."
,,Dobře. A mám ještě něco zařídit?"
,,Ne, zatím není co. Hlavně buď na živu dokud něco nevymyslím."
,,Dobře." a odešla jsem, až v lese jsem se přeměnila na vlka a běžela na útes. Je to moje vina. Neměla jsem se vůbec zaplétat do těhlech záležitostí. A hlavně ne mamku. Zavyju pro mamku, aby věděla, že na ní myslím.
,,Mám tě ráda mamko."