Eileen Druella Black

Jdeme učit

Oblékla jsem se do bílého saka a černých kalhot. Konečky prstů u mé pravé ruky jsem zakryla koženou rukavicí. Ještě mi zbýval řetízek a make up a byla jsem hotová. Ke snídani jsem si dala palačinky, které mi způsobily pozitivní naladění.

"Učíš první hodinu?" zeptal se mě Snape.

"Ne, teď mám volno a potom učím třeťáky. Víš, co si říkám?"

"Já ti teď do hlavy nevidím."

"Opovaž se to někdy udělat! Víš, říkám si, že i když  jsme stejně staří, já vypadám líp," řekla jsem tak, aby to vyznělo drze.

"Drzost ti zůstala."

"Naopak, ještě jsem s drzostí přidala. Mám otázku."

"Ptej se."

"Chyběla jsem ti?"

"..."

"Mlčení znamená souhlas" poznamenala jsem a pousmála se.

"Co si vůbec dělala v Americe?"

"Pracovala."

"Přesněji mi to říct nemůžeš?"

"Mohla bych, ale nechci," zněla má odpověď.

Opravdu jsem po tom netoužila mluvit, i když jsem znala Snapea už dvacet let. Sedla jsem si na kamenné obložení, které oddělovalo náměstí od školy. Vytáhla jsem deník a začala si do něj kreslit.

Deníků jsem měla několik, jelikož každý vykresloval část mého života. Tohle byl už můj pátý deník a to je co říct. Kreslila jsem prostory školy a jakmile jsem měla jít učit, vzala jsem učebnice a vyrazila do třídy.

...

"Takže... jste tu všichni?" zeptala jsem se, ale byla to spíš řečnická otázka. "No, mé jméno je Eileen Blacková a jsem vaše nová profesorka kouzelných formulí. Jelikož vás neznám a vy neznáte mě, chtěla bych, abyste mi předvedli, vše, co jste zatím dělali."

Studenti mi začali předvádět kouzla, jež se učili. Pokud některé někomu nešlo, radila jsem mu, jak to udělat správně.

...

Bylo to docela náročný den a jelikož jsem již po obědě neměla, až na prvňáky, rozhodla jsem se trochu projít. Nevím, jak by ostatní reagovali, když bych jim řekla, že mám ruku z nejtvrdšího kovu na světě, čímž je vibranium.

...

"Jednou z nejzákladnějších dovedností kouzelníka je levitace, neboli schopnost přimět předměty a ve větší míře i člověka létat, třeba takového profesora Kratiknota..." řekla jsem a celá třída se začala smát.

"... No, dobře, to jsme trochu odbočili. Doufám, že jste si nezapomněli své pera, která jsem po vás chtěla. Teď vytáhněte hůlky a nezapomeňte na ten pohyb zápěstí, který jsme procvičovali. Švihnout a mávnout."

"Švihnout a mávnout," zopakovala celá třída.

"K tomu aby jste přinutili pero létat, potřebujete zaklínadlo, což je 'Wingardium leviosa'."

"Wingardium leviosa," zopakovali žáci.

"Pusťte se do toho," řekla jsem a posadila se na stůl.

Všichni se snažili, co to šlo a já sledovala, jak si počínají.

"Draco, Wingardium leviosa," řekla jsem a udělala přesně to, co jsem chtěla, aby udělal a kniha, na kterou jsem mířila se zvedla.

Netrvalo dlouho a všimla jsem si, že Grangerová to dokázala.

"Podívejme se, slečna Grangerová to dokázala," promluvila jsem překvapeně.

Nedlouho potom se ozval strašný výbuch a já se podívala na jeho původce, čímž byl Seamus Finnigan.

"Asi budeme potřebovat nové pero, profesorko," ozval se Potter.

"A taky nové obočí," dodala jsem a ostatní se začali smát.

Hodina skončila a všichni prvňáci odešli velmi nadšení z mé hodiny. Jen pár minut na to mi začalo vibrovat zařízení, které značilo, že mi někdo volá. Vytáhla jsem sluchátko, dala si ho do ucha a zapnula.

"Volají vám zase kluci."

"Zvedni to, Francisi."

"Čauva, mami, nerušíme tě?"

"Ne. Před chvíli jsem skončila. Proč mi voláte? Potřebujete něco?"

"Jo, my jen nevíme, co máme dát strejdovi Jokerovi k narozeninám."

"Pane jo, za týden je má, že?"

"Jo."

"Co takový rychlý auto, co myslíte?"

"Jo, to se mu bude líbit."

"Ne, dáme mu něco lepšího. Co takový hodinky?"

"Hodinky?"

"Jo, zlatý a neprůstřelný."

"Joker má rád zlatou."

"Ok. Francisi, objednej nějaké zlaté hodinky a pak je pošli Jokerovi."

"Jak si přejete, slečno Blacková."

"Tak ahoj, mami."

"Ahoj zlatíčka a opovažte se mi převrátit barák vzhůru nohama!"

"Spolehni se."

Ukončila jsem hovor, vypnula sluchátko a vyšla ze třídy.