Eileen Druella Black

Jak se má moje holčička?

Březen vystřídal duben, který přinesl obrovskou změnu.

Harry byl chycen, jak ilegálně učil studenty kouzlit z hůlky a tím se vyzradilo, že se Brumbál chystal sesadit Popletala z funkce ministra kouzel (absolutní kravina, dámy a pánové).

Brumbála chtěli odvést (v klidu) do Azkabanu, jenže Brumbál Popletalovi a Umbridgový zmizel před nosem, což zapříčinilo to, že se růžová čarodějnice stala ředitelkou, takže studentům začalo peklo.

Všichni studenti, kteří byli na Harryho hodině, dostali za úkol napsat nějaké věty tím hnusným perem, které vám vyryje slova na ruku. Píšete vlastní krví.

"Eileen" začala Umbridgová.

"Ano, paní ředitelko?"

"Došla byste mi ještě pro čaj?"

"Ale jistě" odpověděla jsem mile, vzala konvici a jakmile jsem neviděla její obličej, nasadila jsem otrávený výraz.

Na mě by tyhle pera nefungovala, jelikož píšete krví z ruky, kterou nepíšete a já nemám pravou ruku z masa a kostí, takže tam nemám ani krev, což znamená, že mi pera neubližují. Naštěstí jsem měla velkou zásobu mastiček, takže jsem měla v plánu je využít.

Došla jsem Umbridgový pro čaj a znovu si sedla na své místo a pokračovala ve své práci. Když všichni svoji práci odevzdali, dali mi je a já je předala ředitelce. Poté jsem vyšla hlavními dveřmi a po celkem dlouhé době zastavila dvojčata Weasleyovi.

"Sraz v mém kabinetu za pět minut" řekla jsem a přitom kolem nich prošla.

Vešla jsem do kabinetu a čekala na dvojčata. Netrvalo dlouho a někdo zaklepal. Podívala jsem se, jestli nás někdo nesleduje (naštěstí ne), takže jsem zatáhla oba dva do kabinetu.

"Hrajete to teda fakt dobře" řekl George.

"Díky. Co ruce?"

Oba mi je ukázali a vypadalo to strašně.

"Je to hnusný druh per."

"Strašně to bolí."

"Ano vím. A i když mi ty pera nic teď nedělají, mám tu mastičku, která urychluje hojení a právě na tyhle druhy per."

"Jak to, že vám to neublíží?"

"Jsem levačka a pravou ruku mám z kovu."

"No jo vlastně."

Začala jsem hledat ty mastičky a jednu krabičku se mi podařilo najít.

"Super, tady máte."

"Co to je?"

"Ta mastička. Dejte ji kolovat i ostatním. Pomáhá to."

"Děkuju."

"A teď už běžte."

Dvojčata odešla a mě začal zvonit telefon.

"Ano?"

"Jak se má moje holčička?" ozval se člověk na druhé straně.

"Jde to. A co ty?"

"Ále...právě si tu povídám s jedním kámošem."

"Tak to musí být plnohodnotná konverzace."

"Přésně. Hele, jak si mluvila o tom vojákovi, kterého chceš najít..."

"Co je s ním?"

"V Británii je jeden takovej člověk, co by ti mohl pomoct ho najít."

"Chci to jméno."

"Neboj, už ti posílám informace. Zatím se měj, můj výtvore."

"Ty taky."

Sluchátko jsem si na uchu nechala, jelikož by se mohlo stát, že by mi někdo mohl volat.