Eileen Druella Black

Máš tu něco k pití?

Vánoční prázdniny započali, což pro mě bylo celkem vítané. Nemusela jsem učit, takže jsem se věnovala posilování, což je taky jedna z nevýhod mít kovovou ruku. Musím mít ruce obě dvě stejně namakané, protože by to jinak vypadalo divně, což já opravdu nechci.

Dům byl v pořádku, což jsem byla opravdu ráda. Aidan ani kluci nic nerozbili, nebo alespoň to dobře zamaskovali, abych si ničeho nevšimla.

Sedla jsem si na postel a začala si číst knížku o severské mytologii. Jakmile jsem zalistovala na stránku, kde se píše o Lokim, dostala jsem nápad. Vytáhla jsem plátno a začala malovat. Pamatovala jsem si každičký rys na jeho obličeji, každou vrásku. Barvu jeho vlasů i nádherné oči.

"Eileen, tohle je můj bratr Thor" řekl Loki a představil mi blonďatého a svalnatého vládce hromu Thora.

"Těší mě" řekla jsem a uklonila se.

"Mě též, slečno Eileen. Je vidět, že bratr o vaší kráse nelhal."

"Nechápu, proč by měl lhát o mém vzhledu."

"Pojďte, musím vás představit i mým přátelům" ozval se vládce hromu a začal mě sebou táhnout, což se Lokimu moc nelíbilo.

"Hej, pojďte sem" křikl na nějakou skupinu bojovníků a naznačil jim, aby šli k nám.

"Co se děje, Thore?" zeptala se jediná žena ve skupině.

"Chci vám představit Eileen. Lokiho přítelkyni" řekl a ustoupil, čímž jsem byla všem na očích.

"Fandral, jméno mé" řekl blonďatý muž a políbil mi ruku.

"Sif" představila se žena.

"Volstagg" představil se ten nejmohutnější ze skupiny.

"Hogun" odpověděl poslední z party.

"Netušil jsem, že to někdy řeknu, ale Loki, vybral sis opravdu překrásnou ženu" ozval se Fandral a já se tomu musela pousmát.

"Tady si zapomněla kus vlasů" řekl nějaký hlas za mými zády a já se lekla, čímž jsem zvrhla sklenici s obarvenou vodou a ta se rozlila na bílý chlupatý koberec.

"Loki?" zeptala jsem se stále překvapená z jeho zjevení.

"Jsi ráda, že mě vidíš?" zeptal se, já ho chytla pod krkem a přitiskla na gauč.

"Co tu chceš?"

"Nechci nic říkat, ale ta barva se vsakuje čím dál víc do toho pěkného koberce" dostalo se z něj a já uvolnila sevření.

Pomocí hůlky jsem tekutinu nechala zmizet a koberec byl zas sněhově bílý. Každý hleděl na toho druhého a odmítal něco říkat.

"Moc ses nezměnila" přerušil bůh ticho. "Můžu se podívat na ten obraz?"

"Jestli chceš?"

"Je to celkem trefné, nemyslíš?"

"Ještě to není hotové."

"Moc dlouho už nebude, jak tě znám" řekl a sedl si na můj bílý gauč.

"Proč tu jsi?"

"Chtěl jsem tě vidět."

"Já tebe ale ne."

"Já bych řekl, že ano. Jinak by si mě přeci nekreslila ne?"

"Nevím. Prostě jsem se rozhodla pro malování a jako první si mě napadl ty."