Eileen Druella Black

To je zase den

"Ahoj, Klofane" řekla jsem, když jsem šla k Hagridovi a všimla si Klofa, jak leží mezi dýněmi.

"Ah, zdravím tě Eileen. Jdeš se s Klofem rozloučit?" zeptal se hajný smutně.

"Teoreticky jo."

"Škoda, že tě nepřizvali na jednání, kde Lucius navrhl trest smrti."

"Proč?"

"Jste příbuzný a já bych řekl, že bys ho dokázala uklidnit."

"Tak to příšerně pleteš. Sice si vzal Lucius mojí sestru, ale Lucius si své věci nikdy nenechá rozmluvit."

Chvíli jsme ještě bavili, než se začal blížit Brumbál, ministr kouzel Popletal a ještě kat, pokud měl Hagrid správné informace, byl to Luciusův kámoš z dětství.

"Ah, netušil, že tu budete, Eileen" ozval se Brumbál, když u mě byl dost blízko.

"Šla jsem jen pro něco proti reznutí a tady Hagrid nic nemá, takže už půjdu, kdyby vám to nevadilo."

"Ale jistěže ne."

Rozhodla jsem se odejít a jako levhart s kovovou pravou končetinou jsem běžela do hradu. Po cestě jsem si všimla spěchajícího Remuse. Opravdu mě zajímalo, kam měl zamířeno, ale nechala jsem to plavat. Jenže, když stejnou cestou pospíchal i Severus, to už něco znamenalo.

Tiše jsem ho sledovala až k vrbě Mlátičce a jakmile Severus zmizel nějakou cestou ve stromě, jako levhart jsem ta vběhla taky, ale o dost později než Snape.

Tichým krokem jsem šla nějakou chodbou, kam by se vešel i dospělí člověk. Chodba vypadala nekonečně, ale poté se mi ukázal konec. Teda on to takový konec nebyl, po žebříku vedla cesta nahoru, což jsem já vyskočila a objevila se ve velice hodně zaprášeném domě.

"Chroptící chýše" šeptla jsem sama sobě. "Accio dýky."

Netrvalo dlouho a do rukou mi přiletěly mé dvě dýky, které byli v minulosti zbarveny krví alespoň dvaceti lidí. Teď byli čisté a ostré.

Ano, tak krutá jsem byla, až mě to překvapovalo. Dýky jsem si zastrčila do pouzdra pro ně, jež mi držela kalhoty jako pásek a tiše vyrazila po schodech nahoru. Netrvalo dlouho a ozvala se obrovská rána, která zatřásla celým domem. Zaslechla jsem nějaké hlasy, ve kterých jsem rozeznala Remusův a Harryho, ten třetí mi nebyl vůbec povědomí.

Po chvíli se ozvala další rána, čímž jsem se skrčila a měla možnost spatřit Petera Pettigrewa. Vždyť má být mrtvý, tak co tu dělá?

Doufala jsem, že mě nezahlédne, ale naštěstí se tak nestalo. Zvedla jsem se a zastoupila Pettrigewovi cestu.

"Nikam nepůjdeš!"

"Eileen, co tu děláš?" zeptal se Remus překvapeně.

"Být zvěromágem má své výhody, Remusi a jak vidím, nejsem jediná, co toho využil, že Siriusi?" otočila jsem se na něj.

"Neměla bys být na hradě a soutěžit se Srábusem, kdo z vás dvou je lepší?" ozval se posměšně bratranec.

"Nejsi jediný, kdo prožíval nejhorší léta svého života. Změnila jsem se."

"Na rodinné setkání teď není čas" zarazil nás Remus a dále se věnovali tomu zrádci Pettigrewovi, kterého se rozhodli dovést na hrad a tam předat mozkomorům.

"Omlouvám se za tu nohu..." řekl omluvně bratranec, když spolu s Harrym přidržovali Rona. "...Asi to trochu bolí."

"Trochu?Trochu? Málem jste mi ukousl nohu."

"Šel jsem po té kryse. Normálně mám jako pes úplně zlatou povahu. James dokonce nejednou navrhoval, abych se proměnil na trvalo. S ocasem bych se smířil, ale ty blechy? To je hrůza."

Vyšli jsme ven a Sirius hleděl na hrad. Musel to být zážitek, být zase na svobodě po dvanácti letech.

"Siriusi" řekla jsem, ten se otočil a já ho objala. "Po šestnácti letech se zase vidíme."

"Vůbec jsem tě nepoznal v těch dveřích."

"Já tebe jo. Byl si v novinách."

Pustila jsem ho a pousmála se na něj.

"Měl by sis koupit nějaké oblečení, tohle je hrůza. Sice to je stylový, ale vypadáš v tom strašně."

"Řekni mi, co je podle tebe horší než Azkaban?"

"Tu dobu, co ty si trpěl v Azkabanu, mě před očima zemřel člověk, na kterém mi záleželo. Dala bych za něj život a on jenom kvůli tomu, že jsem ho neudržela, spadl do propasti. Dva roky jsem se musela léčit ze šoku z jeho smrti. Jediné, co mi pro něm zůstalo je jeho řetízek" řekla jsem a ukázala mu ho. "Vím, žes možná trpěl fyzicky i psychicky, ale mě to málem stálo život, rozum a hlavně dva roky života."

"Pořád to mám horší."

"Ne nemáš a až ti bude líp, ráda ti ukážu další důvod, ale teď by sis měl promluvit se svým kmotřencem, nemyslíš?"

Dala jsem Siriusovi pusu na tvář a rozhodla se jít o hradu.

"Jo a pokud by ses chtěl odsud nějak dostat, mám tu auto, takže stačí jenom říct" dodala jsem zmizela jim z dohledu.

Nešla jsem moc dlouho, když se najednou tichou nocí začali ozývat výkřiky, které bylo doplněno o vlčí vytí a největší hrůza byla taková, že se to všechno ozývalo od vrby Mlátičky, kde byli úplně všichni.

"To ne" řekla jsem a jako levhart se rozhodla vrátit.

"Tady jste, Pottere" ozval se Severus, ale jakmile zaslechl vlkodlačí vrčení, otočil se a snažil se tři nejlepší kamarády chránit. 

Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsem v jeho očích viděla strach. Vlkodlak se napřahoval, že je povalí na zem, ale já jsem se jako levhart rozeběhla a skočila po něm. Poté na to monstrum zaútočil velký černý pes, což byl Sirius a ten vlkodlak byl Remus. Věděla jsem to, jelikož mi to na škole říkal, nedříve jsem byla vyděšená, ale smířila jsem se s tím. Vlk byl zabaven Siriusem a já se proměnila v člověka.

"Běžte, všichni!" řekla jsem a vytáhla jednou svoji dýku.

"Bez tebe nikam nejdu" protestoval Severus.

"Už jednou mé selhání zapříčinilo smrt člověka, na kterém mi záleželo. Nechci, abys byl další na řadě. Jdi!"

Vlkodlak se proti mě rozeběhnul a já mu vrazila svojí kovovou rukou.

"Tak pojď, Remusi" řekla jsem a začala s vlkodlakem bojovat. "Ukaž, co v tobě je za šelmu."

Vlkodlak mě jen ale škrábnul do břicha a odhodil na skálu, kde opodál stáli ti čtyři.

"Že já si měla vzít střelnou zbraň" řekla jsem a vstala.

Cítila jsem ukrutnou bolest břicha, zad a taky pravé nohy, na kterou jsem nemohla došlápnout, takže jsem kulhala. Měla jsem ještě dost energie na to, dát monstru poslední velkou nakládačku.

Dýkou jsem způsobovala řezná zranění tomu zvířeti hlavně na břiše, ale podařilo se mi trefit i obličej. To Remuse jenom víc naštvalo a odhodil mě znovu a tentokrát ještě větší silou proti skále. Teď už moje tělo protestovalo úplně, takže jsem dostala obrovský strach, když se proti mě rozeběhnul, ale Sirius ho naštěstí zastavil.

"To je zase den" šeptla jsem a zavřela oči. Únava byla na mě viditelná a já byla ráda, když bolest konečně ustala.