Custodian ✅

Alex Wands

Poslední kapitolu jsem přidala 12.3... 12.3 a teď je 24.5. TO JE PŘÍŠERNÝÝÝ! Lidi moc se omlouvám, ale já fakt nic nestíhala (ne, že bych teď stíhala, ale snažím se! :DD), bylo toho hrozně moc, ale já doufám, že vás to neodradilo a že tomuhle příběhu dáte ještě šanci. Opravdu fakt v to doufám, ale vy jste úžasní, tak snad.. ♥

Co, když je můj sen pravdivý? Co, když je to jeden z těch snů, co jsou vlastně skutečnost? Co, když je Alex zraněný, nebo dokonce umírá? Musím za ním, musím něco udělat, musím...

Urychleně jsem vstala a přecházela po místnosti. Šmudlák se vytáhl do sedu a zvědavě mě pozoroval. Co mám dělat? Neumím se přenášet a jeho adresu neznám, abych tam mohla dojet nějakým jiným způsobem.

„Šmudláku udělej něco!" Vyjekla jsem na něho zoufale, hlas nasycený panikou. Strach o Alexe se do mě nepříjemně zažíral a já měla stále větší pocit, že něco opravdu není v pořádku. Zvíře na mě koukalo smutným pohledem říkající jediné. Nemůže nic udělat.

„Tak jo, jsem přece Custodian, tudíž určitě taky musím umět tu super věc s přenášením, jenom na to musím přijít a nejsem přece úplně blbá, takže to zvládnu," řekla jsem optimisticky směrem k Šmudlákovi a Gailír nadšeně štěkl, jako kdyby souhlasil.

„No a teď, jak na to," uchechtla jsem se zoufale. Kdyby mi na sebe dal Alex telefon, bylo by to mnohem jednoduší, jenomže jsme si čísla nikdy nevyměnili. Nebylo to potřeba. Alex se prostě vždycky zjevil, když bylo potřeba. Žádný okecávání. Tohle zvládnu. Prostě to zkusím, nemůže to být přece tak těžké. Optimisticky jsem zavřela oči, i když jsem si momentálně nebyla jistá, jestli to tak Alex dělá, ale co. Představila jsem si Alexův pokoj. Tmavě modré zdi, dřevěný nábytek, stůl plný popsaných papírů. Věřila jsem tomu, že se nacházím u něho, že bude ležet na posteli, něco dělat na notebooku a já mu způsobím infarkt, když se tam jenom tak zjevím.

Když jsem však otevřela oči, stála jsem ve svém neuklizeném pokoji. Tak tohle nevyšlo. Zoufale jsem zaskučela a svezla se zdeptaně k zemi. Musím mu přece nějak pomoct. Třeba právě teď doufá v pomoc, stejně jako jsem já, když jsem byla v tom sklepě. Šmudlák do mě povzbudivě strčil čumákem, jako kdyby mi chtěl říct, ať to nevzdávám.

„Jak to mám udělat Šmudlo? Je možné, že je teď Alex někde zraněný, nebo dokonce umírá a já mu nemůžu pomoct," do očí se mi ze zoufalství nahrnuli slzy. Ano, je možné, že jsem přehnaně hysterická a byl to jenom sen, ale co když nebyl? Když jsem zavřela oči, viděla jsem Alexe, jako kdyby stál přímo přede mnou. Jeho úsměv, blonďato-hnědé vlasy, tmavě modro-šedé oči. To jak je vysoký, ale přesto má vysportovanou postavu a není žádná vyžle Skoro jsem slyšela, jak mi říká maličká. A potom? Potom jsem ucítila, již to známé kopnutí.

Moje nakopnutí bylo jiné než to Šmudlákovo, ale zároveň i jiné než Alexovo. Bylo to jako když se něčeho bojíte, cítíte nepříjemný pocit okolo žaludku, ale zároveň cítíte odhodlání a potom, když už jste tu věc překonali a zvládli jste jí a cítíte ten dokonalý pocit vítězství, tak místo toho jsem cítila pocit, jako kdybych dokázala to, co nikdo jiný. Pocit vítězství krát milión. Cítila jsem se, jako když mi Caspian vyrobil koláž se společnýma fotkama s nápisem: Nejlepší ségra na světě. Bylo to potom, co se rozešel s Kaytlin. Byl na tom hodně špatně, ale já tam byla prostě pro něho, tímhle gestem mi děkoval a já se cítila jako nejšťastnější člověk na světě. Spolu s tímto pocitem, jsem ještě cítila tlak na ramenou, jako kdyby mě někdo tlačil dopředu a když jsem otevřela oči. Byla jsem v Alexově pokoji.

„Alexi?" Zašeptala jsem do ohlušujícího ticha pokoje. Bála jsem se zakřičet hlasitěji. Teď, když jsem byla v jeho pokoji a on tu nebyl, strach se zakusoval ještě víc do mého nitra. Co bude dělat Maggie, jestli je mrtvý? Nemůže být bez bráchy. Steven se o ní nepostará, tak jako Alex. Co budu dělat já? Pomalým krokem jsem vyšla z Alexova pokoje a sestupovala po schodech. Všude panovalo neuvěřitelné ticho, a to mě znervózňovalo víc než kdyby se tu ozýval křik. Připadala jsem si, jako kdybych tu byla už milionkrát, naprosto přesně jsem věděla, jak se dostat do obývacího pokoje. Dolů ze schodů a druhé dveře vpravo. Dveře byly zavřené a já strnula s rukou na klice, nejsem připravená se dozvědět špatnou zprávu. Ne, že bych snad někdy v budoucnosti byla. Na tohle asi člověk nemůže být nikdy připravený.

„Dejmi pokoj!" Ozvalo se do hrobového ticha. Překvapeně jsem ucukla od kliky, jakokdyby promluvila ona. Znělo to jako... bála jsem se doufat, ale znělo to jakoAlex. 

Tak snad se vám kapitola líbila a já už mám rozepsanou další, takže tentokrát tak dlouhá pauza nebude! Slibuju ♥
Budu moc ráda za votes, komentáře, přečtení ♥. Budu se těšit (a doufat v nějaké :D) na vaše reakce ♥.
Love you all ♥

-Vaše Eli♥
A btw. #PrayForManchester... neuvěřitelný svinstvo, co se děje...