Custodian ✅

Stále v jeho hlavě

*To je v  háji. To nemám šanci napsat na tisíc slov. To nedám. To bude děsně krátký. Ale nechce se mi to napojovat rovnou na normální pohled. Zatraceněěěě.*

Momentálně - přes 1400 slov. Zmákla jsem to. A ani jsem to nenatahovala :D

Co vám budu povídat. Škola je hnus a je toho teď hodně. Prostě čtvrťák a mně asi exploduje mozek. Tak snad se máte líp ♥

Oproti jejich prvnímu setkání byly body k dobru tím způsobem, ž se rodiče nemračili a vedle nich stála Steph. Kdyby to bylo mé tělo, ve kterém jsem se momentálně nacházela, tak bych se k ní rozeběhla, jak nejrychleji bych mohla. Chyběla mi. 90 % toho zmatku mi to sice nepřišlo na mysl, ale nyní jak jsem ji viděla, tak mě to uhodilo, jako beranidlo. Dělo se tolik věcí a já to jen chtěla všechno vyklopit své nejlepší kamarádce. Mít na sobě pyžamo, na obličeji modrou masku a jíst čokoládu. Tak jako vždycky, když nás něco trápilo. Od pitomosti, jako například smrt oblíbené postavy v seriálu po depresivní situace, jako když na ni řvala máma nebo jí umřel křeček, kterého zbožňovala. Samozřejmě, že mi někdy lezla na nervy, ale byla to má nejlepší kamarádka.

Všichni tři se nahrnuli k nosítkům a mezitím, co mě záchranáři vezli hlouběji do nemocnice, začali na Alexe chrlit spoustu otázek.

„Co je jí?"

„Má nějaké vážné zranění?

„Kde jsi ji našel?"

„Kdo vlastně jsi?"

„Viděl jsi někoho?"

Steph si Alexe zvědavě prohlížela, a i přes slzy, které jí stékaly po tvářích se jí obličej trochu projasnil, když nasadila stejný výraz, jako vždy když si něco uvědomila.

„Já tě znám!" Vychrlila.

Ve stejnou chvíli se však ozvala i jedna ze sester: „Dál nemůžete. Je mi líto. Musíte počkat tady."

Nosítka s mým tělem odjela někam do hlubší části nemocnice, zatímco moji nejbližší za nimi jen v hale nemocnice koukali a nemohli nic dělat. Alex si vjel rukama do vlasů a cítila jsem jeho zoufalství. Tím pohybem na sebe upoutal pozornost mých rodičů i Steph. Máma s tátou se tvářili starostlivě, nervózně a zároveň nedůvěřivě. Oproti tomu Steph se Alexovi vrhla kolem krku. Ten překvapeně ztuhl a váhavě jí ho opětoval. Cítila jsem však, jak je z toho nesvůj. Jako kdyby nesnášel cizí doteky. Což bylo dost k podivu, když jsem si vybavila nespočet situací, kdy mě ukryl ve své náruči, nebo mi třeba jen zastrčil pramen vlasů za ucho.

Zatraceně.

Analyzovat všechny jeho pocity je příliš náročné pro můj momentální psychický stav.

„Děkuju, že jsi ji našel," vzlykala a odtáhla se od něj. Po tvářích jí stékaly slzy a tmavé kruhy pod jejím obličej nenaznačovaly nic dobrého.

„Já... není zač," dostal ze sebe, a i mně zněl jeho hlas divně.

„Znám tě, ty jsi ten kluk, co se u Del zjevil ten den, co jsem u ní spala. Jak jsme tancovaly na té posteli," promlouvala vzlykavě a rodiče na ní jen nechápavě koukali. Pohled jim přeskakoval mezi Alexem a Steph a evidentně se snažili zorientovat. Chápala jsem to. Muselo jim připadat divné, že ho v ten den u nás Steph viděla. Oba dva byli doma. A každého, kdo by vstoupil přes hlavní dveře by zaregistrovali. Problém byl v tom, že Alex nechodil hlavními dveřmi. Nikdy.

„Takže je to Delaneyin kamarád?" Ujišťoval se táta. Ve tváři se mu pořád zračila nedůvěra, ale určitě byl jeho momentální stav lepší, než když se setkali předtím.