Custodian ✅

Jsou pryč

Zdravím ze školy! 

Nejsem zrovna vzorový student, ale tak co. To se vsákne. Každopádně jsem konečně dopsala kapitolu, tak vám ji sem rovnou házím, jelikož rovnou ze školy jedu za dětičkama a tam nebude čas.

Tak enjoy! ♥

Netušila jsem, jak jsem to udělala, ale veškerý nábytek jsem proměnila v prach. Nyní jsem klečela na zemi. Bezmocná, pocitově jako kdyby mě někdo vysál, a tak strašně moc zoufalá.

„Co se," vtrhl Alex dovnitř jako následek mého výkřiku. Jakmile mě uviděl, co jsem způsobila, tak ztuhl a zůstal překvapeně stát ve dveřích. Ve vzduchu poletovaly částečky prachu a zachytávaly se nám ve vlasech, ale ani jeden z nás si toho nevšímal. Naprázdno jsem polkla a přesunula svůj pohled na své třesoucí se ruce

„Jsou pryč," zamumlala jsem sotva srozumitelně. Slyšela jsem Alexovi kroky a periferním viděním zaregistrovala, jak si ke mně klekl.

„Cos říkala maličká?" Zeptal se potichu, jako kdyby se bál, že mě vyleká.

„Jsou pryč," zopakovala jsem a upřela na něj oči naplněné slzami. Už jsem nemohla. Nezvládala jsem to. Všechno se jen horšilo a horšilo a já už to nezvládala. Už toho na mě bylo prostě příliš.

„Já vím," přikývl a jemně se dotkl mé paže. Zdálo se, že se mě opravdu opravdu bojí. Jako kdyby jediný hlasitý zvuk mohl způsobit, že uteču. Že se složím a už se nezvládnu dát dohromady. Také jsem se toho bála. Je vůbec možné snést tolik bolesti? Je vůbec možné se s tím vyrovnat? Zhroutila jsem se Alexovi do náruče. Pevně mě k sobě přitiskl a do ucha mi zamumlal něco čemu jsem nerozuměla. Celé tělo se mi roztřáslo a po tvářích mi stékaly tiché slzy. Jen jsem chtěla, aby to skončilo. Nic jiného jsem si nepřála. Jen ukončit tu příšernou bolest a pocit prázdnoty.

Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem sebrat hlas.

Chtěla jsem okolo sebe mlátit, ale paže jsem měla příliš slabé.

Chtěla jsem utéct, ale slabá bolest v noze mi naznačovala, že bych se daleko nedostala.

Chtěla jsem klid. Jen chvíli klidu. Jen, alespoň chvíli radosti.

Chtěla jsem tolik věcí, ale zvládala jsem jen sedět na zemi, zakuklená v Alexově náruči.

„Jak umřeli?" Zamumlala jsem. To, že Alex zastavil dlaň, kterou mi doteď třel záda, mi naznačilo, že mě slyšel, přestože neodpověděl hned. Chvíli jsem jen čekala, ale zdálo se jako kdyby zamrzl. Nechtěl mi to prozradit. Ne, že by to bylo k podivu.

„Prostě mi to řekni," popohnala jsem ho. Vlastně jsem ani nevěděla proč to chci vědět, ale z nějakého důvodu to pro mě bylo důležité. Silně jsem pochybovala, že umřeli nějak mírumilovně, ale stejně... nějaká malá část mě doufala, že netrpěli.

„Tvůj táta umřel jako první, když chránil Caspiana s tvojí mámou, nebo alespoň to tak vypadalo. Potom nevím, kdo umřel jako další. Tvoje máma a Caspian byli u sebe," odpověděl mi způsobem, že vlastně nezodpověděl to, na co jsem se ptala. Nepřekvapovalo mě, že táta se je snažil chránit. Vždycky tvrdil, že pro rodinu by měl být člověk ochotný obětovat všechno.

„Na to jsem se neptala," promlouvala jsem stále potichu. Nedokázala jsem sebrat svůj normální hlas a bylo k podivu, že Alex mé mumlání dokáže rozluštit.

„Delí, podle mě není dobrý nápad, ab-"

„Prostě mi to řekni," skočila jsem mu do řeči. Nechtěla jsem, aby to dále okecával. Ať to prostě přizná.

„Strachy," odpověděl mi konečně. Zavřela jsem oči a otřeseně se zhluboka nadechla. Snažila jsem se to zpracovat, ale bylo to jako kdybych v sobě měla obrovský balvan. Umřeli strachy. Trpěli. A já neudělala vůbec nic, abych je zachránila. Měla jsem umřít s nimi. Umírala jsem s nimi. Byla jsem si víc než jistá, že jsem opravdu mrtvá byla, když jsem se na své tělo dívala Alexovýma očima.

„Já umřela taky, že ano?" Vyslovila jsem nahlas svou domněnku. Bylo mi úplně jedno, jak moc šíleně to zní. Možná opravdu blázen jsem. Možná je tohle celé jenom v mé hlavě. Jsem v blázinci ve svírací kazajce a ostatní jsou naprosto v pořádku.

Asi by to bylo lepší.

„Je to hrozně složitý Del. Měla by sis odpočinout. Teď toho na tebe bylo hodně a-"

„Alexi já nechci odpočívat," odsekla jsem, až sebou škubl. Nechtěla jsem na něho být nepříjemná. Evidentně se bál mé reakce, ale už jsem měla toho našlapování okolo horké kaše tak akorát dost. Ať se prostě vymáčkne!

„Jo, umřela jsi," přiznal. Když nepokračoval zaúpěla jsem. Lezlo to z něho jako z chlupaté deky a já už to prostě chtěla mít jen všechno za sebou.

„Vinignus. Asi nevíš, co to je, co?" Zeptal se. Ani jsem se nenamáhala s odpovědí. Jak bych to asi mohla vědět? Nedá se říct, že by to bylo součástí učebního plánu pro gymnázia.

„Vinignus může vzniknout jen mezi dvěma Custodiany, kteří proto mají vzájemný předpoklad. Je to něco, co nezískáš, ale narodíš se s tím. Je to hrozně složitý na vysvětlování, ale řekněme, že když jsi umřela, tak se Vinignus mezi námi probral k životu. Prostě jsem tě nemohl nechat umřít, a tak jsem si tě připoutal k sobě. Oživil jsem tě. Chápu, když se na mě budeš zlobit, přece jenom teď už ke mně budeš do konce života magicky připoutána. Když umřu, tak... tak umřeš taky, a to platí i opačně. Ale já nemohl jinak Del. Nemohl jsem tě jen tak nechat umřít, a chápu, když mě teď budeš nenávidět za to, že jsem nezachránil tvou rodinu, ale já od tebe teď nemůžu odejít víš? Dokud nebudeš úplně v pořádku, tak musím být v tvé blízkosti, protože se mnou se budeš regenerovat rychleji, protože... je to děsně složitý. Já vlastně nevím proč. Dejme tomu, že prostě ze mě budeš čerpat sílu? Jo, asi tak se to dá říct. Je to složitý. Sám tomu nerozumím. Nestalo se to před 400 let." Vykoktal ze sebe. Bylo mu to vidět na očích. To, že se s tím sám ještě zcela nesmířil, že se mě tu snaží podporovat a podržet, abych se nezhroutila, ale přitom toho má sám dost. Zachránil mi život a teď se bojí toho, že se na něj budu zlobit.

Nezlobila jsem se ani v nejmenším. Zachránil mi život. Sice nyní pokud zemře on, tak zemřu taky, ale já měla umřít už před několika hodinami. Nemusel to udělat. Mohl mě tam nechat umřít, nemusel by se pak bát mé reakce na smrt mých rodičů. Neměl by ve mně takovou slabinu v tom, že když umřu, tak on umře taky.

Ale on to udělal. Zachránil mě. Nebyla žádná možnost, abych na něj byla naštvaná. Lehce jsem se od něj odtáhla a podívala se mu do těch jeho úžasných očí ze kterých se dala vyčíst nejistota. Bylo toho na něj naloženo, až příliš. Puberťák by neměl mít tolik starostí a já jsem mu je jen přidávala. Pokusila jsem se vyčarovat něco, co snad připomínalo úsměv. Už jsem neměla žádnou další otázku. Nebo tedy... samozřejmě, že měla. Tisíce, ale nic, co bych potřebovala zodpovědět ihned. Kromě jedné.

„Pustíme si pohádku?

Jojo. Pohádky řeší všechno, já to říkám furt. Je mi těch dvou jelimánů trochu líto. Já vím, že za to můžu já nebo respektive Georgina, ale tak stejně...
Snad se kapitolka líbila, budu doufat a čekat na nějaké reakce a užijte si Velikonoce!
-Vaše Eli♥