Custodian ✅

Pravidlo 12 hodin

Zdravím
Kdyby vás to zajímalo, jak vznikají kapitoly, tak mé psaní má dvě fáze:

1) Je to moc krátký, to nemůžu vydat

2) Zatraceně to už je nějaký dlouhý 

#problémky

„Alexi, musíme zmizet," protnula nastalé ticho Mia. Nechtěla jsem se hýbat. Zas a opět mi všechno začínalo docházet zpátečně. Mohli jsme tu všichni umřít. Víceméně jsem svým útěkem páchala sebevraždu. Kdybych se nezneviditelnila ty ženský by mě zabily. Což mě dovádí k tomu, že fakt netuším, jak jsem to udělala.

Zatraceně, jak jsem to udělala?!

Byla jsem příšerně unavená a byla mi zima, jelikož jsem na sobě měla stále mokré oblečení. Alex mě pěvně držel, hlavu jsem měla zabořenou v jeho rameni, ale jelikož byl také stále mokrý, moc jeho tělesného tepla na mě nepřecházelo.

„Já vím," odpověděl jí chraplavým hlasem, ale stále se nehýbal. Paže měl pořád pevně obmotané okolo mých zad a nevypadal, že by se mě chystal pustit. Hlavu měl opřenou o mé temeno a zdálo se, že je také ještě pořád trochu v šoku a Mie odpověděl tak nějak automaticky, aniž by si uvědomoval, co řekl. Nedivím se mu. Chudák mě má na starosti a já se vrhla nočním můrám přímo na zlatém podnose. Nechtěla bych mít samu sebe za svěřenkyni. Co by se mu vlastně stalo, kdybych umřela? Hádám, že vyhodit ho nemůžou.

„Alexi... Del je v pořádku," ozval se Killian konejšivým hlasem. Alexův stisk se ještě zpevnil.

„Já vím," zopakoval znovu bez jakéhokoliv zabarvení hlasu. Cítila jsem, jak se několikrát zhluboka nadechnul. Snažila jsem se kopírovat pohyby jeho hrudníku, abych se uklidnila. Nádech, výdech. Už je to dobrý Del, už je to za tebou.

„Je Magg v pořádku?" Zeptal se Alex tichým hlasem. Proboha. Chudák malá, musí být hrozně vyděšená.

„Je schovaná, má u sebe Šmudláka spolu s Kelpií, aby ji chránili," odpověděla mu Mia a mně spadl z krku balvan. Opravdu jsme tohle všichni přečkali ve zdraví. V tu chvíli se ozval hrom. Leknutím jsem sebou škubla a pak jsem si v hlavě nafackovala. Uklidni se Del. Je to jenom hrom. Hromy lidi nezabíjí. Alex mi do vlasů zaskučel a já zvedla hlavu. Uviděla jsem světelný bod nahoře na obloze, ze kterého se táhla skoro průhledná vrstva čehosi. Trochu to vypadalo jako opevňování hradu v Harry Potterovi. Úplně jsem čekala, že někdo vytáhne hůlku a začne říkat „Protego Maxima."

„Co to je?" Zašeptala jsem spíše, než abych opravdu sebrala svůj hlas.

„Nic dobrého. Musíme dovnitř. Hned," odtáhl se ode mě a místo toho mě vzal jenom za ruku. V tváři se mu zračila únava, ale přesto na mě povytáhl koutek v úsměvu, když viděl, jak ho pozoruju.

„Neboj maličká, postarám se o tebe," pohladil mě po tváři, ale v očích měl něco, co jsem nedokázala identifikovat.

„Alexi, co to je," zeptala jsem se znovu. Zcela evidentně tohle konec nebyl. Samozřejmě, že to nebyl konec. Taková věc asi neexistuje. Jakmile něco skončí hned začne něco dalšího, protože proč ne. Proč to nezhoršovat tak dlouho, dokud se nezhroutím nebo přímo neumřu.

„Soveřiani musí do dvanácti hodin od osvobození zabít nějakého Custodiana, jinak nepřežijí. To, co teď vidíš je hranice. Zajišťuje to, aby noční můra byla tady, aby neutekla," vysvětlil a promnul si volnou rukou obličej.

„To, co se ti Alex snaží vysvětlit je to, že my jsme tu taky. S noční můrou, která se nás bude zoufale snažit zabít, protože jinak nepřežije. Jsme uprostřed válečné zóny."