Custodian ✅

Nažloutle zářící stěna

JÁ

JSEM

TU

VČAS

Muheh. Omluvte mě, ale člověk se musí umět radovat z maličkostí no ne? :DD Tak tady máte kapitolu ♥

Světe div se já zvládla usnout. Stephanina teorie, že zvládnu usnout všude se ověřila. Probudilo mě, až Miino projevení její netrpělivost. Zakřičela a praštila do zdi. Alex sebou polekaně cukl stejně jako já. Zívla jsem a unaveně si promnula oči.

„Dobré ráno Šípková Růženko," uchechtl se. Něco jsem neurčitě zamumlala a zachumlala se do mikiny. Jak jsem v téhle situaci mohla proboha usnout? No nejsem vadná?

„Jak dlouho jsem spala?" Zachraptěla jsem a zakašlala. Pořád tu byla zima a mě začínalo škrábat v krku. Být nemocná by mi zrovna ještě chybělo.

„Asi deset minut, o nic jsi nepřišla neboj, ale opravdu nechápu, že jsi usnula," podotkl hlasem, že bylo zcela jasné, že se usmívá. Jen jsem pokrčila rameny. Vždycky jsem usínala rychle a všude. Jedna z mála věcí, co mi nikdy nedělala problém.

„Přirozený talent," odvětila jsem. Pořád jsem očekávala, kdy to přijde. Kdy to udeří a neuvěřitelně mě rozčilovalo, že už to tu není. Kdo na to má sakra takovou dobu čekat? Nechci umřít to vůbec, ale už by to stejně mohlo přijít. Mia vypadala podobně vzteklá jako já. Už jenom její skřek, který mě vzbudil tomu byl důkazem. Killian už hledání čehokoliv vzdal a prostě seděl na zemi, pozorujíc Miu. Muselo být těžké milovat někoho jako je Mia. Tak vzteklého a nebezpečného.

Zničehonic Alex ztuhl. Šmudlák se zvedl a Kelpie sklopila uši dozadu. Sophie se zase celá naježila a Liina sova zahoukala. Něco se dělo. Pravděpodobně tušili něco, co já ne.

„Co-" ani jsem nestihla doříct větu a už jsem to cítila taky. Byl to nepříjemný pocit v žaludku, trochu jako před obtížnou zkouškou. Lehce se mi zamotala hlava a vyschlo mi v krku. Nahmatala jsem Alexovu ruku a stiskla ji. Asi v bláhové myšlence, že mě to uklidní. Instinkt, který se krčil v koutku mé mysli mě nabádala, ať se narovnám, že pak budu mít lepší šanci se bránit. Samozřejmě jsem ji uposlechla, ale pak mi samotné docvaklo, že se neumím bránit, ale tak to je už věc druhá.

„Mio, udělej to," řekl Alex. Mia přikývla a zvedla se. Má udělat co? Přešla k Magg, zatímco Šmudlák se zvedl a přešel ke mně. Mia položila ruku na Kelpii a zavřela oči. Drbala zvíře po šíji a soustředěně se mračila. Neměla jsem nejmenší tušení, co to vlastně dělá, dokud Magg se svým Gailírem nezmizela. Překvapeně jsem zamrkala jestli jsem je – já vlastně ani nevím, co – nepřehlédla? Ale opravdu tam nebyly. To mi jako chcete říct, že se přenesly? Proč jsme to sakra neudělali už dřív? A všichni?

„Nepřenesla jsem je, jsou někde mezi," řekla Mia, když si všimla mého nechápavého výrazu. Někde mezi? Co? Chtěla jsem se zeptat, co to vlastně znamená, ale přesně v tu chvíli mě něco odhodilo dozadu. Bylo to, jako tlaková vlna a k mé smůle mě neodhodila na zeď, ale na několik polic. Natloukla jsem si záda a jakmile jsem dopadla na zem, začaly na mě padat věci z oněch poliček. Bolestí jsem zalapala po dechu. Všude okolo jsem slyšela rámus, zvedla jsem pohled a viděla, jak se všichni snaží sebrat z nejrůznějších koutů místnosti. Lia nehybně ležela a nezvedala se, zatímco nad ní ochranářsky lítala její sova. Uprostřed našeho klubu ležících, však nestály stejné ženy, jako se nás pokusily zabít už předtím. Nejdřív to byl jen stín, ale postupně se začal přetvařovat v muže. Ve stejného muže, jakého jsem vídala ve svých nočních můrách, že mě opět unáší. Vyděšeně jsem vypískla a vyškrábala se z pozice ležení na břichu na polosed tělem vzhůru.

„Delaney, nepanikař! Vidíš to, čeho se bojíš nejvíc, každý vidí něco jiného! Uklidni se!" Křičel na mě Alexův hlas. Všude okolo nás burácel vítr, který mi švihal vlasy do obličeje. Někde v dálce jsem slyšela hrom a místnost osvítil blesk. Proboha, co mám dělat? Srdce mi bušilo, až někde ve špičkách prstů na nohou, žaludek jsem měla scvrklý, dlaně se mi potily a oči jsem měla tak zděšeně vykulené, že bylo dost k podivu, že mi nevypadly.

„Del přestaň!" Zařval Killian. Mám přestat s čím? Muž se ke mně blížil ležérním krokem, dva světlé body v jeho jinak černé tváři na mě zíraly a pruh světla naznačující ústa se roztáhl do úsměvu.

„Alexi," kníkla jsem vyděšeně. V místnosti se ozvalo další zahřmění a celá místnost se roztřásla.

„Maličká, uklidni se!" Zavolal na mě znovu Alex. Nedokázala jsem to, jen jsem zírala na noční můru, která se ke mně blížila a věděla, že v sobě svou moc nedokážu najít, že prostě nevím, kde je schovaná a jak jí odtamtud dostat. V ruce tmavé postavy se objevila pistole, kterou namířil na mě. Vyděšeně jsem naprázdno polkla.

„Ne!" Zařval Alex ve stejnou chvíli, kdy muž vystřelil. Zaječela jsem a iracionálně zavřela oči v očekávání na bodavou bolest v podobě kulky, ale nic nepřišlo. Oči jsem tedy opět otevřela a dívala se na průhlednou, nažloutle zářící stěnu mezi mnou a mužem. Úsměv noční můry se však jen rozšířil, jako kdybych udělala něco, na co čekal.

„Delaney stáhni to!" Vykřikla Mia důrazným hlasem. Proč to mám stáhnout? Zachránilo mi to život, ať jsem to udělala, jakkoliv a je to cokoliv. Muž zvedl ruku, ve které neměl zbraň a v klidu ji položil na mnou vytvořenou stěnu.

„Stáhni to nebo tě to zabije. Delaney prosím!" Uslyšela jsem Alexův zoufalý hlas. Udělala bych to, kdybych i věděla jak, jenže já neměla nejmenší tušení, jak to udělat. Nechápala jsem však, proč by mě to mělo zabít. Vůbec nic mi to nedělalo. Cítila jsem se pořád stejně, jen se mi v moment jeho doteku zamotala hlava.

Za mužem jsem uviděla Šmudláka, který v další chvíli na muže skočil. Ve stejnou chvíli v místnosti opět zahřmělo a z poličky spadla pravděpodobně i ta poslední věc, co tam držela. K mé smůle mi dopadla přímo na hlavu. Tělem mi projela ostrá bolest a před očima se mi zatmělo.

„Do háje," zamumlala jsem a poté se propadla do tmy.

Bez chyb to asi není. Zkontrolovat jsem to už nestihla #hups  a teď už zdrhám pryč, jen odpovím na komentáře u minulé kapitoly (♥) takže nestíhám nic.

Snad se kapitola líbila a budu ráda za reakce ♥

Luf you all♥
Vaše Eli♥