Custodian ✅

Hranice

Bello! Kapitola, na důkaz díků za 500 sledovatelů ♥. 

Chvíli jsem na něho jenom zírala s otevřenou pusou. Tohle nemyslí vážně.

„To není možný, noční můry se nemůžou stát skutečností. Jsou to jenom sny!" Protestovala jsem.

„Všechno je možné, cokoliv si usmyslíš, tak je možné. Máš naprosto neuvěřitelnou moc Del. Všichni umí kouzlit ve snech, když si uvědomíš, že sníš, můžeš sen ovládat, můžeš si vykouzlit deštník, dům, cokoliv chceš. Custodiani to umí i ve skutečnosti," mluvil na mě naprosto klidně a bedlivě pozoroval mojí reakci.

„Děláš si srandu, nevěřím ti," zavrtěla jsem znovu hlavou. Natáhl směrem ke mně ruku.

„Dej mi ruku," pobídl mě.

„Proč?"

„Sakra Del, jednou se prostě na nic neptej a dej mi ruku," protočil očima. Poslechla jsem ho a podala mu ruku, otočil ji tak, že byla dlaní vzhůru.

„Podívej se mi do očí," instruoval mě dál. Tentokrát bez odmlouvání jsem se mu opravdu podívala do očí. Tmavě modrá promíchaná se šedou, naprosto nádherná barva. Má dokonalé oči.

„A teď se podívej zpátky na svojí ruku." Udělala jsem, co řekl a zalapala po dechu. V dlani mi ležela duhová růže.

„Ta je nádherná," řekl jsem se zatajeným dechem a zvedla ji tak, abych se na ní mohla podívat zblízka. Alex svojí ruku stáhl a usmál se na mě tím svým ďolíčkovatým způsobem. Vždycky jsem chtěla dostat duhovou růži a Alex to věděl. Říkala jsem mu to v jednom ze snů.

„Musíš mi věřit maličká, potřebujeme tě," zadíval se mi do očí a já v těch jeho zahlédla zoufalství.

„Neumím nikoho chránit, neochráním ani sama sebe, natož někoho jiného, nijak bych vám nepomohla Alexi," zavrtěla jsem hlavou.

„Ale pomohla, naučil bych tě všechno, co umím já," přemlouval mě.

„Promiň," zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. Nejsem hrdinka, ani Custodian. Nedokážu někoho chránit a už vůbec nedokážu zadržovat něčí noční můry. Mám dost problémů s těma svýma, děkuju pěkně.

„Co je tvoje nejhorší noční můra?" Chtěl vědět.

„Do toho ti nic není," řekla jsem důrazně.

„Máš strach Del, vidím ti to na očích, ale to prostě musíš překonat." Nemůže mě tak dobře znát sakra. Má pravdu, mám strach. Já prostě neumím s ničím bojovat, nikdy jsem to neuměla. Jsem posera. Dřív jsem nebyla, ale teď jsem a on moc dobře ví proč.

„Pojď se mnou," vstal najednou. Čekala jsem, že na mě bude naštvanej, nebo že na mě začne křičet, ale klidnou reakci jsem nečekala.

„Kam?" Zeptala jsem se automaticky.

„Delaney, co jsme říkali o tvých věčných otázkách?" Přešel ke dveřím. Váhavě jsem šla za ním. Jakmile uviděl, že jdu za ním, šel, až na konec chodby a zastavil se u pootevřených dveří.

„Podívej se dovnitř," kývl na mě. Šla jsem k němu, abych se podívala, co je za dveřmi a až moc dobře si uvědomovala, jak zatraceně je blízko.
Vevnitř byla Maggie seděla na zemi a hrála si s panenkama, za ní stál kůň, který spíš vypadal, jako vytvarovaná voda.

„Ten kůň je ehm... z vody?" Zašeptala jsem, aby si nás Maggie nevšimla.

„Jo a když je ve vodě zadní nohy se jí změní na ploutev, je vlastně něco, jako Kelpie," zašeptal mi do ucha a já se musela držet, abych se neotřásla.