Dobrý sen je samostatný, není potřeba ho hlídat. Nic zlého se v něm neděje, žije si vlastním životem a přináší lidem dobrou náladu, či dokonce štěstí. Noční můra je zcela opačná. Neustále se snaží získat moc a proniknout do reality, aby mohla skuteč...
Krásné Vánoce ♥ spoustu lásky, jídla, pohody, dárečků, knížek a hlavně zdravíčko ♥ užívejte si svátky a nestresujte se s ničím, hoďte alespoň na chvíli za hlavu školu, hádky a celkově všechno negativní. Doufám, že se vám můj dárek -tato kapitola- bude líbit a pamatujte, že vaše komentáře jsou ten nejkrásnější dárek ♥ Zároveň vám jako dárek házím fotku Delaney
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
I know, Delaney nemá brýle, ale to nevadí. Prostě... snaha byla :D a Vánoční překvápko je fajne no ne? Modelka aka Delaney: Elunka Návarová Šmudlák: Ryan
Aby to bylo jasné všem, tak říkám, že to nejsem já :D
Říká se, že člověk si zvykne na všechno. Netušila jsem, kdo to vymyslel, ale zatím jsem si stála za tím, že se plete. Uběhl týden od mého setkání s Cleavlandem. Týden, který jsem strávila zíraním na Alexovu profilovku na facebooku. Neodvážila jsem se mu napsat a sama sobě jsem to vlastně i zakazovala. Věděla jsem, že se s tím vším musím prostě srovnat, ale nebylo to tak lehké.
Nehledě na to, že jsem nic nezvládala. Poslední dobou jsem nedělala nic jiného, než dopisovala testy a dělala spousty prezentací. Rodiče se chovali úzkostlivě, jak nikdy v životě a kontrolovali mě na každém kroku. Občas jsem měla pocit jako kdyby mě kontroloval i Alex, jako kdybych ho viděla někde v davu, ale nedokázala jsem určit, jestli je to pravda nebo jsem si to jen vsugerovávala. Spíš to druhé. Vybral si, že se chce ode mě držet dál, tak byl nesmysl, aby mě kontroloval.
„Moorová," vyvolal mě učitel. Překvapeně jsem sebou škubla a zaměřila na něho svou pozornost.
„Jak rovnici vyčíslíme?" Zopakoval svou otázku. Svůj pohled jsem přesunula na tabuli, jelikož v mém sešitě se momentálně nacházela jenom kresba dívky v šatech.
Neměla jsem nejmenší tušení, jak odpovědět. Chemie mi nikdy nešla, tudíž nějaké vyčíslování šlo zcela mimo mě. Než jsem však stihla říct, že nevím, tak se ozvala rána. Polovina třídy překvapeně jekla a trvalo pár vteřin, než se rozřinčel požární poplach.
„To je bomba?" Třeštila na mě Steph oči. Vyslovila naprostou kravinu, ale stejně jsem chvíli zvládala na ní jen koukat a přemýšlet, jestli nemá pravdu. Pár vteřin trvalo, než můj mozek začal fungovat.
„Ne, to byla určitě laborka," odpověděla jsem jí, když jsem si uvědomila, že laboratoř chemie je hned pod námi. Učitel chvíli jen ztuhle zíral, jak na něj všichni upíráme vyděšené pohledy a až poté si uvědomil, že na něho všichni spoléháme a měl by začít nějak reagovat.
„Hlavně klid, cvičili jsme to," snažil se promlouvat klidným hlasem, ale byla mu v něm slyšet napjatost. Snažila jsem se zachovat klid, přece jen se nic dít nemusela. Jenom tam kikslo něco ne tak nebezpečného. Nemusí se dít žádná další katastrofa. Zkoušeli jsme spoustu pokusů, co jenom dělají randál. Mohl jen někdo zpanikařit a zmáčknout potom poplach. Sama jsem se při cvičeních z chemie lekla snad tisíckrát. Posledně, když Steph z ruky vylítla zkumavka.
