Custodian ✅

Noční můra

Moudří (nebo spíš ti, co mě sledují na ig (EliKundrlikova btw. můžete mi tam hodit sledování *mrk,mrk*)) již vědí, že mám Stuiho zpátky. WUHUU fanfáry. Eli is back! ♥ Což znamená, že tu pro vás mám novou kapitolu! ♥ Tak, ať se vám líbí ♥ 

Probudila jsem se v pevném sevření. Okamžitě mi docvaklo, že je něco špatně a ztuhla jsem. Alex na to ihned zareagoval a něco nespokojeně zamumlal. Uvolnila jsem se. K mému úžasu jsem se opravdu uvolnila, jakmile mému mozku docvaklo, že je to Alex. Ležela jsem na boku, natisknutá na Alexe a jeho ruku jsem měla přehozenou přes pas. Aniž bych si to ve spánku uvědomovala, že jsem něco takového udělala, jsem s ním měla propletené prsty. Hlavu měl zabořenou do mých vlasů a klidně oddechoval.

„Vím, že jsi do ní zamilovaný. Když to nechceš přiznat nahlas mně, přiznej to aspoň sám sobě."

Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Byla jsem jeho svěřenkyně. Pro mě znamenal jednoho z nejlepších přátel, ale aby mě miloval? Nevěřila jsem tomu. Tak dobrá věc, by se mně nikdy stát nemohla. Byl hezký... opravdu hodně hezký, byl milý, starostlivý, pečující a zodpovědný. Proč by měl chtít někoho jako jsem já? Řekněme si to upřímně, soutěž krásy bych nevyhrála, nějaká inteligence by tam byla, ale občas mi přeplo v mozku a zarazila jsem se u triviálních věcí. Neustále jsem v sobě měla bordel, byla jsem lekavá, neustále vyděšená, tvrdohlavá a nezodpovědná – přijít včas je pro mě naprosto nemožné. Odmítala jsem se stát Custodianem... Měla jsem spoustu chyb a upřímně jsem pochybovala, že se jich někdy zbavím. Byly jednoduše součástí mě.

Nevěděla sem, co dělat. Budit jsem ho nechtěla, ale bála jsem se, že sem vtrhne Mia nebo, že se vzbudí Magg, která pravděpodobně ležela vedle nás, pokud neodešla třeba za Killianem. Nehledě na to, že vzbudit Alexe znamenalo mu čelit a... jít domů. Ano, sice jsem si to vydupala, ale ještě jsem nebyla připravená čelit pohledům mé rodiny. Tomu strachu v jejích očích. Musí se o mě hrozně bát a já se tu rozvaluju s Alexem. Kdyby nás táta nebo Caspian viděli, asi by chudáka Alexe vykastrovali.

Slyšela jsem otevírání dveří a ztuhla jsem. Nevím, ani proč, asi kvůli tomu, že jsem prostě srab, jsem zavřela oči. Byly slyšet potiché kroky, což bylo velice divné vzhledem k tomu, že jsem pochybovala, že by Mia na nás brala nějaké ohledy. Teda na mě určitě ne. Po pár sekundách se kroky zastavili a dle sluchu jsem odhadovala, že se osoba zastavila u gauče. Přepadl mě špatný pocit. Tohle bylo divné. Proč by Mia nebo Killian jenom stáli a koukali, jak spíme? Na Magg to bylo příliš potiché. Ze strachu jsem loktem šťouchla do Alexova břicha a ignorovala hlas rozumu, že jsem jen paranoidní a budila jsem ho zbytečně. Nějak jsem prostě věděla, že se něco děje. Instinkt to na mě křičel stejně jako když vybouchl jeho domov a Alex vždy věděl, co dělat. On však spal jako medvěd a pouze se zavrtěl.

Tak jo Delaney. Uklidni se. Prostě se podívej. Pomalu jsem se otočila na druhý bok, což by pro přihlížející stále mohlo vypadat, že stále spím, pouze se přetáčím. To dělá ve spánku každý. Nic divného. Tak jo.

Raz.

Dva.

Tři.

Otevřela jsem oči a okamžitě začala ječet. Neviděla jsem obličej té osoby, co zde stála. Viděla jsem jen čepel nože, která se k nám řítila, když nás – nerozpoznala jsem koho přesně – chtěl onen člověk bodnout. Alexe můj křik probudil a spíše instinktivně, než že by přímo věděl, co se děje nás strhl dolů. Bolestivě jsem se praštila do lokte, ale zcela určitě to bolelo míň než bodná rána, takže... chvála bohu za natlučený loket. Alex se okamžitě vyšvihl na nohy, připravený řešit situaci. Naopak já ležela na zemi a zírala na tlustou ženu svírající nůž. Měla blonďaté mikádo, obrovský nos a oblečená byla v příšerném khaki zeleném kostýmku. Vyskočila na gauč a právě se chystala Alexe bodnout.