Custodian ✅

Řev bolestné agónie by byl fajn

JESTLI SI MŮŮŮŽU NĚCO PŘÁÁÁÁT. V BALÍCÍM PAPÍÍÍRU. VÁNOCE NA MÍÍÍRU.
JSEM ZPÁTKY! ♥♥ A spolu se mnou jsou zpátky i Vánoce ♥ Juhey ♥ Omlouvám se, že to tak trvalo, blablabla, nikoho to nezajímá, hlavně že už jsem tady :D. Stýskalo se mi po Vás ♥ poslední dobou se kazí, co může takže vaše true love přes komentáře mi opravdu chyběla♥ tak snad jste na mě nezanevřeli a uvidím ji nyní ♥

Užijte si kapitolu ♥

Probudilo mě, jak do mě někdo šťouchal a všude se rozléhal se hluk. Slyšela jsem ženský křik a mužský hlas, jak něco volá. Uvědomění do mě narazilo, jako nákladní vlak. Vytřeštila jsem oči a zvedla se, alespoň do polosedu, opřená o lokty.

„Musíš mu pomoct!" Křičela na mě Sophie. Dle jejího zoufalého výrazu na mě nemluvila poprvé. Zmateně jsem zírala okolo sebe. V místnosti panoval strašný zmatek. Z nějakého důvodu byl sklep plný kouře, i když jsem nikde neviděla požár a ani jsem neměla pocit, že se dusím. Viděla jsem pouhé obrysy postav ostatních, ale co bylo nejpodstatnější Soveřian tu byl pořád a stále měl podobu mé noční můry. Viděla jsem mužský obrys a dle výšky jsem odhadovala, že to byl Killian, jak se s noční můrou snaží bojovat. Viděl tam něco jiného to, čeho se nejvíce bál on. Být Custodianem znamenalo zároveň bojovat s tím, čeho se na světě nejvíce bojíte a taková já nebyla. Nebylo ve mně nic, co by mi našeptávalo, ať se tomu postavím. Spíš na mě celé mé vědomí křičelo, ať utíkám, jak nejdál můžu.
„Delaney! Vnímej prosím!" Vyjekla nepříjemně vysokým hlasem a já se konečně přinutila na ní podívat. Měla jsem pocit, jako kdybych byla v bublině, jako kdybych se jen dívala na trojrozměrný film. Zavrtěla jsem hlavou ve snaze utřídit si myšlenky, vzpamatovat se, ale nefungovalo to. Musela jsem do té hlavy dostat pořádnou šlupku.
„Musíš Alexovi pomoct!" Jakmile vyslovila jeho jméno vyšvihla jsem se do sedu. Pomoct mu? Co je s ním? Proč zatraceně nepřejde hned k věci?! Chtěla jsem vyslovit všechny ty otázky, co jsem měla v hlavě, ale místo toho jsem se musela vyhnout letícímu kusu prkna. Jak jsem ho uviděla se k nám blížit jekla jsem a jen tak tak jsem zvládla uhnout do strany.
Fakt bys měla začít něco dělat, a ne tu jenom tak sedět Moorová.
Celou místnosti se rozezněl příšerný řev, jak se Soveřian zaklonil a z plna hrdla začal řvát. Nezdálo se však, že by to byl náznak umírání. Řev bolestné agónie by teď byl fajn.
„Alex... támhle... ty!" Rozluštila jsem pouze pár slov z toho, co se mi snažila říct, ale stačilo mi to. To, že tlapkou ukazovala na hromadu dřeva, které vypadalo jako kusy podlahy ve mně vyvolalo dostatečnou paniku, abych se nesnažila z ní dostat celou větu. Vyškrábala jsem se na nohy a jen doufala, že si mě nevšimne nic, co bych nechtěla zaujmout. Uslyšela jsem vlčí vrčení a periférně viděla, jak Šmudlák na černou postavu skočil.
Delaney, jestli jenom spíš je nejvyšší čas se opravdu vzbudit.
Čím blíže jsem se blížila k hromadě parket, tím větší panika se mě zmocňovala. To, co z té hromady vykukovalo nebyl totiž jen další kus parkety, jak jsem si v šeru původně myslela. Byla to noha.
„Alexi!" Vylítlo ze mě a zběsile jsem začala odhazovat kusy dřeva. Jak se na něho vůbec dostaly? Jak dlouho jsem byla mimo? Prosím, že žije? Že dýchá?
„Alexi! Alexi! Alexi! Alexi!" Křičela jsem jeho jméno pořád dokola a s dalším kusem dřeva jsem se uklidňovala, že nikde není kaluž krve. Určitě je v pořádku. Panicky jsem dřevo odhazovala. Kde se tu vůbec vzalo zatraceně? Z podlahy ze sklepa určitě nebylo. Absenci takového množství prken bych určitě zaregistrovala.

Dýchal. To byla věc, kterou jsem zaregistrovala jako první. Ostatní nebylo až tak důležité. Neřešila jsem řeznou ránu, kterou měl na tváři, ani to, že jsem měla pocit, že mu ve vlasech vidím krev. Hlavní bylo, že dýchal.