Custodian ✅

Příliš mladá

Hrozně nestíhám. Mám toho hrozně moc ve škole, celý víkend u mě byla kamarádka, takže jsem nemohla psát, ale dneska jsem vám to už vydat prostě musela, jelikož nechci kapitoly zase odkládat na neurčito. Rozhodně ne u tohohle příběhu. Tak tady to máte! ♥

Řeknu vám, vidět sebe, jak jen zíráte do prázdna je dost děsivá a divná zkušenost. Nedokázala jsem se dostat z Alexovi hlavy, ani když se objevil v mém pokoji a zběsile se rozhlížel po mém pokoji, co se děje. Když mě uviděl, jak se nehýbu a jen ztuhle zírám před sebe zarazil se. Vypadala jsem hrozně. Krátké pyžamové kraťasy odhalily mé nohy, na kterých jsem měla několik modřin, černé vytahané tričko kontrastovalo s bledostí mé kůže, měla jsem příšerné kruhy pod očima a s mokrými vlasy jsem vypadala jako mokrá slepice. To takhle vypadám pořád?

Ležela jsem na zemi. Vlastně to trochu vypadalo, že spím, ale něco bylo špatně. Nohy mi visely mimo postel, nebyla jsem přikrytá a v pokoji byl mnohem větší nepořádek, než když jsem na něj koukala svýma očima.

„Delaney?" Promluvil Alex potichu. Mé tělo nereagovalo. Neměla jsem nejmenší ponětí, jak se dostat pryč z Alexovi hlavy, ale fakt moc jsem chtěla. Přišla jsem si jako kdyby moje vědomí naráželo do hradeb okolo Alexovi mysli, ale nefungovalo to.

Já chci sakra ven!

„Delaney, hej Del? Jsi v pořádku? Del?" Udělal ke mně opatrný krok a já cítila, jak v něm vzrůstá starost a strach. Celou dobu jsem jeho emoce necítila, ale najednou, jako kdyby ke mně potichu promlouvaly. Bál se o mě. Bál se, jak budu reagovat, až ho znovu uvidím. Bál se, co za další pohromu se to právě děje.

„Del, Del ty mě děsíš," promlouval ke mně klidně a přešel, až přímo k posteli. Cítila jsem, jak cítí nepříjemný pocit v žaludku. Dle jeho vzrůstající nervozity pravděpodobně tušil něco, co já ne. Potřebuju ven. Já zatraceně potřebuju zpátky do své hlavy! Nechci zírat sama na sebe, jak vypadám jako zombík.

„Maličká," zašeptal potichu. Cítila jsem to. Tu něhu v jeho hlase a cítila jsem i to, co ke mně pronikalo přímo z jeho nitra. To, jak mu na mě záleží.

V tu chvíli, kdy jsem se chtěla ponořit do toho pocitu, abych ho mohla nějakým způsobem analyzovat jsem to ucítila. To, co sem Alexe nejspíše přivedlo. Ne, že koukám jako zombík. To, že se celý dům otřásl a dle spadlé knížky, které jsem si doteď nevšimla to nebylo poprvé.

„Do prdele, ne. Ne. Ne. Ne. Delaney vzbuď se! Delaney hned!" Začal se mnou zběsile třást. Vykoplo mě to z jeho hlavy, jako odpálený tenisák.

*

„Delaney prosím!" Vytrhl mě ze tmy Alexův zoufalý hlas. Bolelo mě celé tělo a cítila jsem se podivně malátně. Alex se nade mnou skláněl a nějaký kus látky mi pevně tiskl ke stehnu. Nespokojeně jsem se zamračila. Bolelo to.

„Konečně. Musíš zůstat vzhůru rozumíš?" Stiskl mi ještě pevněji nohu a já jsem zasténala. Co se to? Snažila jsem se uspořádat myšlenky, ale netušila jsem, co se vlastně stalo. Byla jsem v Alexově hlavě a dívala se na sebe, jak ležím, i když samovolně jsem si do postele určitě nelehla. Potom se mnou Alex začal třást a potom...

Neměla jsem nejmenší tušení, co se stalo.

„Alexi?" Zachraptěla jsem a pomalu mi do těla začínala prostupovat panika. Už tu nebyl nepořádek, bylo to tu jako po výbuchu. A co bylo ještě horší všude bylo ticho. Vedle Alexe se zničehonic zjevila lékárnička, jednou rukou v ní něco hledal a druhou mi stále mačkal nohu látkou, kterou jsem identifikovala jako jeho mikinu.

„Ano?" Promluvil naprosto soustředěným hlasem. Došla mu trpělivost s přehrabováním a jednoduše lékárničku vysypal. Z toho, jak jsem měla hlavu na boku se mi dělalo špatně, raději jsem svůj pohled zaměřila na strop. Dávala se do mě zima a zavíraly mi oči.

„Delaney! Mluv se mnou!" Vyhrkl Alex, na chvíli jsem přestala cítit tlak jeho mikiny, za chvíli se však tlak vrátil a cítila jsem, jak mi na noze něco dělá. Neměla jsem však sílu nějak reagovat. Rozčilovalo mě, že jsem nevěděla, co se děje. Kdy jsem si zranila nohu? Jak?

„Já, hmm, jo," odpověděla jsem mu naprostý nesmysl. Vlastně jsem už nevěděla, co jsem mu chtěla. Čím jsem se to zabývala?

Ticho.

Ano, všude je přece ticho.

„Kde jsou naši? Kde je Caspian?" Zamumlala jsem. Alex hned neodpovídal, což mě přimělo i přes bolest a nevolnost na něj přesunout svůj pohled. Stále mi ošetřoval nohu a ramena mu ztuhla ještě více, než je měl doteď.

„Jsou v bezpečí," odpověděl po chvilce ticha. Věřila jsem mu. Ještě nikdy mi nelhal. Cítila jsem škubnutí, jak obvaz zavázal a následně se sklonil nad můj obličej. Ruce měl od krve. Mé krve.

„Co se děje? Bolí to," přivřela jsem opět oči. Byl to zvláštní pocit. Bolelo to, ale zároveň se mi klížili oči. Nevěděla jsem, jestli zvládnu zůstat oči. Bála jsem se, co se stane, když je zavřu. Snažila jsem se použít mozek. Tlačil mi na stehno, což by mohlo značit tepenné krvácení, ale kde bych jej vzala?

„Jsi zraněná, ale bude to dobrý. Dostanu tě pryč, ty tady neumřeš," otřásl se mu hlas. Neumřu? Jak ho to vůbec napadlo? Takovou věc nikdo neříká, pokud opravdu nejste na umření. V hlase mu by slyše strach. Vybavila se mi Jane.

„Neumřu," souhlasila jsem. Na to umřít, jsem byla až příliš tvrdohlavá. Musela jsem být. V životě toho na mě ještě spoustu čekalo. Byla jsem příliš mladá na to abych umřela.

„Omlouvám se," vyhrkl najednou Alex. Proč už nás odsud nedostane? Na co čeká? Potřebovala jsem se odsud dostat, co nejrychleji. Chtěla jsem někam, kde se nebudu muset bát usnout a poddat se té temnotě, která se o mě pokoušela.

„Za co?" Zamumlala jsem. Věděla jsem, že už moc dlouho vzhůru nevydržím, že každou chvílí upadnu do hlubin sladkého bezvědomí ze kterého už se možná neprobudím. Bojovala jsem s tím. Věděla jsem, že když umřu Alex si to nikdy neodpustí. Už takhle měl o sobě hrozně nízké mínění a ztráta svěřence by mu sebevědomí zrovna nezvedlo. To mu přece nemůžu udělat.

„Jestli...jestli jsem ti ublížil tím, co jsem řekl tak- tak se omlouvám. Nebylo to míněno proti tobě. Opravdu ne. Ty jsi... ty jsi úžasný člověk Delaney, až moc. Já si tě nezasloužím. I kdybych mohl někoho milovat, i kdybych toho byl ještě schopný, tak si tě nezasloužím. Ne za to všechno, co jsem ti způsobil. Zasloužíš si někoho, kdo se o tebe postará, kdo toho nezkazí tolik, jako kazím já," vysvětloval zadrhávajícím se hlasem. Zvládla jsem jen odmítavě zavrtět hlavou. Chtěla jsem mu vysvětlit, že si mě přece zaslouží, že to já si nezasloužím jeho, že on se o mě přece vždycky postaral. Nehledě na situaci, nehledě na moje chování, vždycky tu byl pro mě, když jsem ho potřebovala. Nemohla jsem mu to však říct. Nebyla jsem toho schopná. Tma si mé vědomí odnesla.

Je možné, že tam jsou chyby. Část jsem psala na mobilu, ale fakt hodně nestíhám. Do konce března musím odevzdat seminární práci. Tenhle týden je vražedný: pondělí, úterý, čtvrtek odpoledka. Pondělí test laboratorní technika a chirurgie, zítra krmení a výživa zvířat, čeština, angličtina. Ve středu občanka, farmakologie, hygiena potravin a reprodukce zvířat. Ve čtvrtek dělám zkoušky ECDL a v pátek píšu literaturu.
Prostě sranda.

Takže jsem fakt ráda, že jsem to vůbec stihla vydat a snad se vám kapitola bude aspoň líbit a já se jdu učit.

Lots of love ♥

-Vaše Eli♥