Custodian ✅

Amori

Jestli mě něco baví, tak to jsou provizorní názvy kapitol. Tahle se jmenovala: OH MÁJGÁÁÁÁÁÁÁÁD WHATS GOING OON? 
Ano, jinak jsem normální :D

Enjoy!

Ulicí se rozezněl můj zděšený výkřik Alex mě pohotově chytil okolo pasu, abych neskočila pod kola dalšímu autu. Amori ležela o notný kus dál, než stála původně, přesně pod lampou, aby byla vidět zvětšující se krvavá skvrna okolo jejího těla. Celá byla zkroucená do nepřirozeného úhlu a byla zticha. Všude se na chvíli rozhostilo jen to příšerné ticho.

„Amori!" Zavřískala jsem. Řidič auta pohotově vylezl a vrhl se k ní. Spolujezdkyně mezitím stála u auta a volala pravděpodobně sanitku.

„Nedýchá!" Křikl na ní muž a se mnou se zatočil svět. Alexův stisk v šoku povolil a já se mu vytrhla.

„Amori!" Přeběhla jsem k ní, zrak zamlžený slzami. Tohle nemůže být pravda. Tohle se neděje. Slyšela jsem Alexe, jak zavolal mé jméno, ale ignorovala jsem to. Jediné, co mě teď zajímalo byla má sestra.

„Panebože," dostala jsem ze sebe otřeseně. Všude okolo ní se hromadila krev. Z ruky jí trčela kost, na hlavě měla hlubokou ránu a odmítala jsem si přiznat, až kam tou ránou vidím. Tohle se nestalo mojí sestře, prostě nestalo.

„Můj bože, můj bože," dostávala jsem ze sebe mezi vzlyky a chtěla s ní začít třást. Chtěla jsem, aby se na mě podívala a začala na mě mluvit, ale bála jsem se jí kdekoliv dotknout. Všude byla buď nějaká rána nebo krev. Oči měla vytřeštěná, ale na mě se nedívala. Nedívala se nikam. Prostě je jen měla otevřené, bez mrkání, bez emocí.

„Slečno, vy ji znáte?" Promluvil na mě muž, ale já ho ignorovala. Nemohla jsem teď vnímat jeho, musela jsem se postarat o Amori. Musela jsem něco udělat. Musela jsem.... Musela jsem... bože můj.

„Amori, Amori prosím," vycházelo ze mě podivné kňučení střídající se s mým vlastním zděšeným křikem. Lačně jsem lapala po dechu, ale žádný kyslík mi nestačil. Celé mé tělo ovládal šok a panika. Tisíckrát jsme to brali ve škole, tisíckrát jsem se učila, co dělat nejdříve, když se stane autonehoda, ale nyní jsem měla prázdno. Neměla jsem nejmenší tušení, co dělat.

„Pane, znáte alespoň jednu z nich?" Promluvil znovu řidič. Po tvářích mi stékaly obrovské slzy a já zcela iracionálně začala Amori jen hladit po předloktí. Houpala jsem se tam a zpátky a snažila se sebrat myšlenky, ale nefungovalo to.

„Ach bože, ach bože," mumlala jsem stále dokola. Celé tělo se mi třáslo a mozek stále odmítal, jakkoliv zpracovat situaci. Do háje přemýšlej Moorová! Chceš být doktorka, tak zachraň svou sestru!

„J-jo, znám ji," slyšela odněkud Alexův hlas.

„Tak se o ni postarej chlapče. Ona tě potřebuje a musí od té dívky uhnout." Zanedlouho na to jsem ucítila, jak okolo mě někdo obmotal paže a začal mě zvedat.

„Ne! Ne! Já nemůžu, já nemůžu," lapala jsem hystericky po dechu, oči stále upřené na Amori, stále upřené na tu ránu na hlavě. Na tu ránu neslučující se se životem. Nechtěla jsem si to přiznat. Nemohla jsem to vstřebat. Tohle se přece nemůže dít. To nemůže být skutečné.

„Nedívej se, proboha už se nedívej," otočil si mě Alex v náruči a přitiskl pevně k sobě. Podivně jsem se mu v náruči kroutila ve snaze... ani nevím, co udělat.

„Jak se to, Alexi, co se, pane bože," vzlykala jsem hystericky. Hrozně jsem si přála, abych se mohla probudit, abych se mohla probudit štípnutím do paže. Tím podnětem bolesti se dostat, až do reality, jenže tohle bolelo mnohem víc než štípnutí. A procitnutí nepřicházelo.

„Já nevím, maličká, to bude. Já, já," nedokázal ani on dát dohromady srozumitelnou větu. Chvíli jsem se chtěla otočit a vrhnout se zpět k Amori a v druhou chvíli jsem nechtěla, aby mě Alex pustil, už nikdy. Jinak tu totiž hrozila dost reálná šance, že se rozpadnu. A už mě nic nezvládne složit dohromady.

„Alexi, udělej něco, proboha udělej něco," ozýval se srdceryvný vzlyk mezi každým mým slovem. Měla jsem pocit, jako kdyby mě měl snad roztrhnout zevnitř.

Tohle přece nejde.

Tohle se lidem jako jsem já nestává.

Z dálky jsem slyšela přijíždět sanitku, ale část mě věděla, že už je to zbytečné. Ovšem ta část, která si to nechtěla přiznat ji hlasitě překřikovala.

„Já nemůžu zlatíčko, příšerně mě to mrzí, strašně se ti omlouvám, tohle jsem nechtěl. Tohle mě v životě ani nenapadlo. Promiň mi to Delaney, já. Maličká. Bože můj," kolíbal mě konejšivě. Asi mě chtěl uklidnit, ale nefungovalo to. Vždycky dokázal zachovat chladnou hlavu. A to, že sám teď netušil, co se mnou. Jak mě uklidnit. Značilo, že je to hodně špatné. Přesně tak špatné, jako jsem se obávala.

Slyšela jsem sanitku zastavit a chtěla otočit hlavu, ale Alex mi ji jemným tlakem držel přitisklou k němu. Tak abych se nemohla rozhlížet, abych se na to dále nedívala.

„Ne, ne, ne, ne. Tohle se prostě neděje. Ne! Alexi, jestli je tohle nějaká šílená hra, abys mě přinutil stát se Custodianem," odtáhla jsem hlavu jen abych mu viděla do obličeje. On však vrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. Tohle nebyla hra. Kolena se mi podlomila a nebýt Alexe zřítila bych se k zemi. Přitiskla jsem obličej k Alexově rameni a snažila se nevnímat hluk tvořený sanitáři. Snažila se nevnímat, to, co říkají, ale stejně to nešlo přeslechnout.

„Briane, jak ji chceš resuscitovat? Má hrudník na maděru." Tak tyto slova mi přišly, jako kdyby je někdo zařval přes megafon. Ona je... bože můj. Z úst mi vyšlo další zakňučení. Zněla jsem jako raněné zvíře. Dokonce jsem si tak i přišla.

„Zatraceně, to ne," zamumlal Alex a pevněji mě k sobě přitiskl. Slyšela jsem další sirénu. Jinou než od sanitky, ale v ten moment jsem ji nedokázala rozpoznat, asi bych ani nepoznala, kdyby křičela mé jméno.

Když jsem lehce posunula hlavu, viděla jsem, že siréna byli policisté. Všichni se sem dostali tak rychle. Jak je možné, že se sem dostali tak rychle? Jak je možné, že támhle jde nějaký člověk se sluchátky v uších a žije si svůj život zcela nezměněn? Zatraceně vždyť tu leží moje sestra!

Uslyšela jsem Alexův hlas a až poté jsem si uvědomila, že na nás někdo mluví: „a vy tedy znáte oběť pane?"

Oběť? Jakou oběť proboha? Vždyť to je Amori. Nemůžou jí říkat oběť. To nejde. Tak to není. Ona přece...

„Přímo ne. Ona je Delaneyna sestra," odpověděl mu Alex a jednou rukou mě začal hladit po vlasech. Druhou mě stále pevně držel okolo pasu, abych se nezřítila k zemi.

„Delaney? Delaney Moore?" Zeptal se policista a celé Alexovo tělo se napjalo. Já to však nebyla schopná vstřebat. To, že jsem pohřešovaná a v našem nevelkém městě pravděpodobně moc dalších dívek jménem Delaney není. Pokud vůbec nějaká. Stále jsem hystericky brečela do Alexovi náruče a odmítala se uklidnit. Odmítala přijmout ten zvuk prasklin ozývající se z mého srdce.

„Půjdete s námi. Oba dva."

Jakoby jo. To se stalo.

Nevím, jak to vysvětlit. Nemyslete si, že já jsem šťastná. Mně to taky láme srdce. Vždyť ty postavy jsou moje dětičky. Já to fakt nedělám ráda. Ale je to důležitý v ději. Vážně.
Ani nevím jestli se mám těšit na vaše komentáře, jelikož mě určitě zase budete chtít zabít :D

Omlouvám se, jestli ten můj dovětek nedává smysl, ale zároveň si i povídám s kamarádkou přes telefon o úplně jiném tématu :DD
Love you all♥
-Vaše Eli♥