Custodian ✅

Vinignus

SINGING ME MY FAVOURITE SONG
MEEE AAAND YOOOOO WE WERE MAAADE TOOO BREAK
I KNOOOOW THAAATS TRUUEEE BUT ITS MUCH TOOO LAAAATE

*NÁDECH*

YOU'RE PERFECTLY WRONG FOR ME AND THATS WHY ITS SO HARD FOR ME YEAH YOU'RE PERFECTLY WRONG FOR ME.

Brečím. Shawn má tour a já tam nebudu.
Taky jsem tuhle songu poslouchala, když jsem psala tuhle kapitolku, tak si jí můžete taky pustit ♥. K názvu kapitoly. Je to spojení dvou latinských slov a mé ehm řekněme schopnosti znehodnotit každé slovo.
Jinak k mému stresovému minulému týdnu. Skončilo to tak, že jsem teď nemocná. Sranda. ALE. V sobotu jdu snad do zoo ♥♥

Já vím, že vás to nezajímá, ale tak to nevadí :DD
Užijte si kapitolku!

Slyšela jsem hlasy a cítila, jak mi někdo třesoucí se rukou přejíždí po vlasech. Také jsem cítila tupou bolest. Slabší než předtím, ale stále tam byla spojená s pocitem, jako kdyby mi za nohu někdo cukal.

„Hrozně to krvácí," uslyšela jsem mužský hlas. Killian? Co tady dělá? Kdy přišel? Kde to jsem? Co se stalo?

Bez nějakého určitého důvodu jsem posunula svou ruku o trochu víc a nahmatala něčí nohu. Majitel nohy mě za ruku chytil a konejšivě ji stiskl.

„Alexi?" Zamumlala jsem, i když jsem vlastně neměla nejmenší tušení, kdo vlastní klín, ve kterém jsem ležela.

„Jsem tady beruško, všechno bude dobré," neustával v přehrabování mých vlasů. Pootevřela jsem oči jen na škvírky, víc mi mé vlastní tělo nedovolovalo, ale stačilo to, abych viděla jeho vyděšený výraz. Byla jsem unavená. Cítila jsem se, jako kdyby na mě leželo tunové závaží a já se pod ním nemohla ani hnout. Oči se mi opět zavíraly a prsty propletené s Alexovými mi ochabovaly.

„Mluv na ní!" Vyštěkla Mia. Ona je tu taky? Co je to tu za sraz?

„Del, jen to přiznej. Že jsi se zranila naschvál, abys mi nafackovala za to, co jsem ti řekl?" Snažil se zavtipkovat. Znovu jsem na něj otevřela oči a zvládla jimi protočit. Normálně bych ho praštila přes rameno nebo něco podobného, ale na to jsem momentálně neměla dost energie tudíž jsem mu jen lehce zatlačila nehtem do dlaně. Silně jsem pochybovala, že to cítil.

„Slib mi to," zamumlala jsem hlasem, který zněl, jako kdyby ani nepatřil mně.

„Co ti mám slíbit maličká?" Usmál se na mě konejšivě. Viděla jsem to. Tu jeho snahu chovat se klidně, i když měl v očích strach. Musela jsem na tom být opravdu špatně. Chvíli jsem se jen dívala do jeho tváře. To, jak mu spadaly vlasy do tváře, mně nějakým způsobem natolik fascinovala, že jsem se musela donutit k tomu, abych dokončila větu.

„Že mě neopustíš, že mě tu nenecháš samotnou," mumlala jsem stále potišeji, jak jsem opět ztrácela vědomí. Bála jsem se být sama a doufala, že on bude ten, co mě neopustí, co se mnou zůstane, až do poslední vteřiny nehledě na to, jak bude těžká.

„Del, Del prosím, neusínej," zlomil se mu hlas. Znovu jsem zaostřila na jeho obličej a uviděla dvě slzy, co se mu kutálely po tvářích. Já opravdu umírám?

„Slib mi to," požadovala jsem. Potřebovala jsem to vědět. Kvůli té panice, kterou jsem cítila, ale neměla dost energie na to abych ji projevila. Potřebovala jsem ji uklidnit tím, že u mě Alex zůstane. S ním jsem se cítila v bezpečí. I přes to, že jsem pravděpodobně měla tepenné krvácení, které jsem netušila, kde jsem získala.

„Neopustím tě. Nikdy. Slibuju," zamumlal hlasem ze kterého byly slyšet slzy. Nelíbilo se mi, že brečel. Nechtěla jsem, aby byl smutný. Chtěla jsem, aby se na mě usmíval tím svým úsměvem s ďolíčkem a aby měl v očích plamínky, jako tehdy u jezera.

„Dělejte něco!" Křikl zoufale na Miu s Killianem. Ruka, kterou mi přejížděl ve vlasech se mu třásla.

„Slíbilas mi, že Del neztratím! Tak dělej!" Křičel na ní hlasem naplněným bolestí. Dívala jsem se na jeho zoufalý obličej. Na slzy, které mu stékaly po tvářích. Milovala jsem ho. A i když on už nikoho milovat nechtěl, nemohl zabránit tomu, abych ho milovala já.

A tak má ruka v jeho sevření ochabla.

*

Stalo se to znovu. Opět jsem se dívala na sebe, opět jsem viděla svět Alexovýma očima. Vypadala jsem příšerně, ale to nebylo to, co mě znepokojovalo ze všeho nejvíc. To, co mě znepokojovalo byl můj nehýbající se hrudník.

„Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Delaney. Ne. Ne. Ne. Ne! Ne! Ne! Delaney, prosím! Delaney! Delaney prosím!" Rozkřičel se na mě Alex hlasem naplněným nefalšovanou panikou. Uvědomil si to dřív než já. Ležela jsem tam v jeho klíně. Nehybná a bledá.

Mrtvá.

„Killiane," zamumlala Mia. Alex k nim zalétl pohledem a uviděl, jak Mia zděšeně zírá na můj obličej a jak se Killian zastavil v půlce procesu čehokoliv, co právě dělal s mojí nohou. Spolu s Miou přesunuly svůj pohled ze mě na Alexe.

„Nekoukejte tak na mě! Udělejte něco!" Zakřičel na mě a svou tvář sklonil k té mojí.

„Delí, maličká prosím. Nenechávej mě tu. Já už tu bez tebe být nemůžu. Prosím, udělám cokoliv. Prosím," zavzlykal mi do ucha. Přestože jsem byla mrtvá, přestože bych už neměla nic cítit bolelo to ho vidět v takovém stavu.

„Alexi, já, hrozně mě to mrzí," ozvala se Mia hlasem ze kterého byly slyšet slzy. Alex ani nezvedl pohled. Jen měl obličej skloněný k mé hlavě a měl zavřené oči. Slzy mu stékaly po lících a čišelo z něj zoufalství.

„Měl jsem pravdu," zamumlal, tak že ho Mia ani Killian nemohli slyšet, „nezasloužil jsem si tě. Neochránil jsem tě."

„Můžeš ji zachránit," ozval se najednou ženský hlas. Alex zvedl pohled a nijak se nepodivoval nad ženou, který najednou stál nedaleko dveří. Pořád jsme byly v mém pokoji. Co se sakra stalo? Proč jednou nemůžu být obeznámena s celou situací?

Ne, že by na tom záleželo. Na ničem už nezáleželo, ne když to bylo mé nehybné tělo, co Alex pevně svíral.

„Jak?" Hlesl Alex. Žena na sobě měla fialovo černé šaty s kápí a kapucí, kvůli které jí nešlo vidět do obličeje. Dle reakce všech se zdálo, že ji znají a dle napjatého postoje Killiana a Mii se zdálo, že se jí i trochu bojí.

„Vinignus," odpověděla jedním slovem. Vinignus? He? A to je?

„Nic takového se nevyskytlo už několik staletí," odporoval Killian. Najednou se však zdálo, jako kdyby mluvil z větší vzdálenosti. Pohled Alexovýma očima jsem měla poněkud rozmazaný. Kdybych byla ve svém těle zavrtěla bych hlavou, abych se vzpamatovala, ale v omentální situaci to nešlo. Bylo to jako kdyby mě někdo tahal od Alexe pryč.

„436 let abychom byly přesní, a přesto se právě díváme na ukázkový příklad." Nenechala se žena rozhodit. To, co říkala jsem však slyšela jen stěží. Nechtěla jsem z Alexovi hlavy pryč. Tentokrát ne. Nevěděla jsem, co je dál. Co mě čeká, až se dostanu z Alexovi hlavy. Doteď jsem necítila paniku, ale nyní když se mě od něj něco snažilo odtrhnout se do mě zažírala.

Stačilo jedno cuknutí. Jedno zatáhnutí odněkud z pozadí mé mysli a najednou jsem se jeho očima nedívala. Nedívala jsem se ani svýma. Všude byla jen tma. Nekonečná tma, uvědomení si a následný vodopád pocitů, který měl přijít hned jakmile jsem se dostala do Alexovi hlavy. Tehdy nepřišel, ale nyní mě smetl jako lavina. A když jsem se podívala před sebe uviděla jsem Amori. Svou sestru s širokým úsměvem na tváři a napřaženou paží.

Inu. Je čas říct, že se blížíme ke konci

ALE (schovejte zbraně)

Tohle není poslední kapitola. 

To znamená, že se nemusíte strachovat a všechno vám bude vysvětleno. To, co se stalo. To co se děje teď. Co je to to mnou vymyšlený slovo. Žádný strachy borci. VŠECHNO SE DOZVÍTE.

Budu ráda za vaše reakce a zase za týden ♥

-Vaše Eli♥