Custodian ✅

Vesmír

Ráda bych řekla, že je mi zima. Minulou kapitolu jsem si stěžovala, že je mi vedro, tak je mi teď zima, aby byla nějaká změna. Však víte.
Poslední dobou vydávám nějak pravidelně. Hustý, co? Nechci se chvástat, ale jsem na sebe pyšná! :D A doufám, že to tak zůstane, protože znám se.
Užijte si kapitolku!

Bylo to jako kdyby se zastavil čas. Jako kdyby ten okamžik, kdy Valetian zabodl ostří Alexovi do břicha trval celé tisíciletí.

„Ne!" Zavřískala jsem a jediným pohybem ruky, jediným kouzlem jsem zbavila oba dva Valetiany hlav a jen se bezmocně zřítili k zemi. Z Alexe vyšlo podivné zachrčení, podlomili se mu kolena a začal pozadu padat. Snažila jsem se ho zachytit, ale byl příliš těžký, takže jsme nakonec na zemi skončili oba.

„Ne, Alexi. Proboha, to bude dobrý, bude to dobrý," promlouvala jsem k němu zděšeně. Částečně mi ležel v klíně a já nevěděla kam s rukama. Zmateně jsem s nimi pohybovala okolo čepele a jen věděla, že základní pravidlo je cizí předmět nikdy nevytahovat. Ale to bylo všechno. Neměla jsem nejmenší tušení, co dělat dalšího, jak ho zachránit.

„Delaney," zamumlal moje jméno. Na čele se mu rosily kapičky potu a oči se mu klížily. To ne. Prosím. Prosím, ať je tam nahoře kdokoliv, tohle přece nejde. Nemůžu přijít i o Alexe! O něj ne! Prosím!

„Killiane!" Zakřičela jsem z plných plic. Vůbec jsem nevěděla, jestli tu je, ale potřebovala jsem se držet alespoň toho malinkatého stébla naděje. Přece umí léčit ne? Nepřipouštěla jsem si, že jeho léčící schopnosti asi nebudou tak vysoké, když mě nedokázal zachránit a Alex mě musel přivést z mrtvých, ale teď musel něco udělat. Musel zachránit oba naše životy. Vlastně by mi stačilo, kdyby zachránil i jen jeden. Ať mě od něj odstřihne, ať mi nemusí dávat svou sílu, ale hlavně ať ho zachrání.

„Ten už mi nepomůže maličká," dostal ze sebe. Po tvářích mi začaly stékat slzy. To ne. Prosím ne.

„Alexi prosím neumírej. Nemůžu tě ztratit. Magg tě nemůže ztratit. Prosím," vzlykala jsem zoufale. Až poté jsem si uvědomila, co jsem řekla. Já ho neztratím. Když umře, tak umřu s ním. Z nějakého důvodu to byla vlastně úleva. Nedokázala jsem si představit třeba i jen vteřinu žít ve světě kde by on nebyl. Kde bych nemohla slyšet ten jeho smích. Dívat se do těch jeho dokonalých očí. Slyšet ty jeho podivné přezdívky.

„Když jsem tě zachraňoval," odmlčel se a víčkům trvalo déle než obvykle, aby se otevřely po tak prosté věci, jako bylo mrknutí.

„Alexi!" Jekla jsem zděšeně jeho jméno a pleskla jsem ho do hrudi. Nenapadl mě žádný lepší způsob, jak zařídit, aby vydržel vzhůru.

„Když jsem tě zachraňoval, tak jsem si myslel, že to bude na delší dobu," dopověděl svou větu a zakašlal. V tu chvíli do obýváku vběhli Mike a Tracy. Upřela jsem na ně oči naplněné slzami a jen doufala, že vědí, co dělat. Že ho budou umět zachránit.

„Udělejte něco, prosím," vzlykla jsem směrem k nim.

„Delí," zamumlal. Zaměřila jsem svůj pohled zpět na jeho obličej a viděla to v jeho očích. To smíření s osudem. Já se s tím však smířit odmítala. On tady neumře. Ne. To nedovolím. Zvládnu něco udělat. Jestli jsem někdy potřebovala, aby moje schopnosti fungovaly, tak to bylo právě teď. Bylo mi úplně jedno jestli to Custodiani vůbec můžou dokázat. Jsem Custodian. Jsem Somnien. Snílek. A mým snem je, aby žil. Aby tu se mnou zůstal, abychom tuto katastrofu překlenuly jako všechny ostatní. Musí se dát něco dělat.

„Umíte s tím něco dělat?" Zeptala jsem se narovinu a zapíchla svůj pohled do Mika. Nemusel odpovídat. Jeho pohled stačil. Oni s tím nic udělat neumí, ale já to zvládnu. Zachráním ho. JÁ HO ZATRACENĚ NENECHÁM UMŘÍT!

Sklonila jsem se k Alexovu uchu, a tak potichu, aby mě slyšel jen on jsem zašeptala: „já to zvládnu. Zachráním tě."

„Chci ti něco říct," zachraptěl. Čekala jsem, jak bude pokračovat. Každá věta ho stála neuvěřitelné úsilí a dle množství krve, které mi protékalo mezi prsty jsem věděla, že nemám moc času. Celá jsem se třásla. Panika se mi zařezávala do každé částečky krve. Děsila mě lepkavá tekutina mezi mými prsty, ale pro jednou jsem cítila i víru. Víru, že to zvládnu. Že aspoň jednou to dopadne dobře. Že aspoň jednou to vyjde.

„Příště budu," lapavě se nadechl a následně mu z koutku úst vytekl pramínek krve, „příště budu mít víc odvahy."

Zavřel oči. Jakmile to dopověděl zavřel oči a mnou projela prudká bolest. Hrudník se mu stále hýbal, ale oči měl zavřené. Zvládneš to Delaney. Nedovolíš, aby umřel i on. Nedovolíš, aby umřel další člověk, kterého miluješ. Tentokrát ne. Snažila jsem se soustředit. Nějak povzbudit to šimrání po celém mém těle k tomu, aby něco udělalo. Aby ho vyléčilo. Poprvé v životě jsem požadovala po celém vesmíru, aby zapojil veškerou svou sílu a pomohl mi, aby tohle vyšlo.

Tak jo.

Honem vesmíre. Přišla tvoje chvíle.

Snažila jsem se povzbudit veškerou sílu, co jsem v sobě cítila. Opět jsem měla pocit podivného šimrání na mozku, jako když máte nějaký nápad a musíte ho zrealizovat, abyste se nezbláznili. Využila jsem toho. Nesnažila jsem se toho zbavit, snažila jsem se to povzbudit.

Zaměřila jsem se jen na to, jak moc jsem chtěla, aby tohle vyšlo. Jak moc jsem chtěla, aby Alex přežil. Potřebovala jsem, aby tohle dobře dopadlo. Potřebovala jsem to k tomu, abych mohla mít ještě někdy šanci být šťastná.

ZATRACENĚ, JÁ PROSÍM!

Použila jsem všechno. Každou částečku mé duše, abych zapojila své schopnosti a něco udělala. Nezůstalo ve mně vůbec nic, co by nepatřilo mé snaze to napravit.

Udělala jsem to. Ne, to, co jsem plánovala. Nevyšlo to, tak jak jsem chtěla, ale... něco jsem udělala.

Muhehe. Jste zvědaví? 3:)
Uvidíme se u další kapitoly pokud přežiju další týden školy.

Love you all♥
-Vaše Eli♥