Custodian ✅

Jane

Hello. Jsem tu opět s novou kapitolou, kterou jsem napsala o hodinách ve škole a jsem velmi zvědavá, jak se svým přístupem příští rok odmaturuju. Sranda. No nic. Do matury ještě čas. To bude stres. V pátek jsem byla na maturáku a když si uvědomím, že za rok tam budu stát já, tak... tak už vidím, jak zakopnu a rozbiju si tlamu, až si půjdu pro šerpu. #typickáÉla

Zabolelo to. Ten jeho pohled na dívku na fotce. Ta něžnost v jeho očích, kterou nemohl a ani se nesnažil zamaskovat.

„Kdo je to?" Zeptala jsem se neutrálním hlasem. Byla jsem až moc psychicky vyčerpaná na to abych žárlila. Abych řešila nějaké pocity k Alexovi. Bylo toho na mě prostě moc na to, abych řešila něco tak povrchního. Přesto to, ale zabolelo.

„Ehm... nikdo," prudce zamrkal jako kdybych ho vytrhla z myšlenek. Fotku položil zpět na zem a chabě se na mě usmál.

„Prostě mi to řekni Alexi." Z mého hlasu byla slyšet kapitulace, to, jak jsem uvnitř pomalu, ale jistě umírala. Starost v Alexových očích exponenciálně narostla.

„To je Jane. Moje," odmlčel se a otřeseně se nadechl, když jsem však stále čekala na odpověď, tak ji zamumlal: „bejvalka."

Pozorovala jsem ho a můj mozek byl příliš otupělý, aby ho napadlo to, co bylo nasnadě. To, jak o tom nechtěl mluvit, ta bolest v jeho očích. Nedocházelo mi to. Byla jsem příliš zahleděná do své bolesti.

„Pořád ji miluješ?" Zeptala jsem se přímo. Nechápala jsem to a bála se odpovědi. Proč se tedy ke mně choval, tak jak se choval, pokud stále miluje jinou? Odmítala jsem být něčí náplast. Vždyť dokonce i Mie připadalo, že ke mně něco cítí. To, co jsem k němu cítila já, jsem si odmítala připouštět. Odmítala jsem si to uvědomit.

„Del, teď není vhodná doba na tuhle konverzaci. Musíme vymyslet, co dál, tady nemůžeme zůstat. Já už v tomhle baráku odmítám být," zavrtěl hlavou a snažil se vyhnout odpovědi. Já to však chtěla vědět. Všechno se zkazilo, tak proč to nedorazit, že?

„Prostě odpověz. Je to jednoduchá otázka," naléhala jsem na něho a dožadovala se odpovědi. Prostě jen ano nebo ne. Nic víc nechci.

„To není tak jednoduchý Delaney," bránil se. Já si to však odmítala uvědomit, to, co mi napovídaly jeho oči. To, co dávalo vzhledem k celé situaci smysl.

„Ale jo je, prostě řekni ano nebo ne," ignorovala jsem jeho neochotu. Pozoroval mě napůl bolestným a napůl naštvaným výrazem, že do něho stále šiju a nenechám si vysvětlit, že odpovídat nechce. Celé tělo měl napjaté a ruce si založil na hrudi, jako štít.

„Já nevím jasný! Já nevím! Je těžké přestat milovat někoho, kdo je mrtvý," odsekl a já sebou škubla. Mělo mě to napadnout. Otevřela jsem a zavřela ústa jako ryba. Co se na tohle dá říct? Když viděl mou reakci naštvaně zafuněl a prohrábl si rukou vlasy.

„Tohle dům jsme opravdu zrekonstruovali, vypadal potom úplně stejně jako před... ty víš čím. Bylo mi šestnáct, když nás napadli znovu. Jane u mě zrovna přespávala, byly jsme spolu přes dva roky, tudíž to bylo docela pravidelné. Zrovna jsme byli doma sami. Šestnáctiletí zamilovaní puberťáci. Jenomže Jane byla nemocná, měla chřipku nebo něco takového, tudíž jsme leželi spolu v posteli a koukali na nějaký film a Jane u toho usnula. Slyšel jsem dole nějaký šramot, tak jsem se zvedl a šel se podívat do kuchyně. Bylo to okno. Debilní okno a záclona s připínáčkem, který bouchal o trám kvůli větru. Kdybych tenkrát nešel, tak..." zavrtěl hlavou a na chvíli se odmlčel. Čekala jsem, až bude pokračovat sám. Už jsem napáchala dost škody, jak jsem na něho naléhala nebylo potřeba, abych to nyní ještě zhoršovala.