Custodian ✅

Nádechy

*Z nějakého důvodu se to vcera vydalo zpusobem, ze to nehodilo upozornění a nikdo to nepostřehl. Tak snad to ted hodi, protoze ne. Normalne nevydávám kapitolu v 5:49 ráno. Takže si toho važte! :D*

A možná.
Jenom možná
je ten den
co změní vše
blíže než si myslíš.

Třicet šest.

Třicet sedm.

Třicet osm.

Třicet devět.

V notebooku stále hrála Malá mořská víla, ale já se na ni nesoustředila. Místo toho jsem počítala Alexovi hluboké nádechy a nějakým způsobem mě to uklidňovalo. Mohlo to být tak deset minut od chvíle kdy usnul a okolo dvou či tří minut, kdy jsem začala počítat. Nemohla jsem spát. Pochybovala jsem, že by se mi někdy ještě mělo podařit v klidu usnout, ale pohled na něj mi umožňoval získat alespoň nějaký klid. Pravou ruku měl hozenou na sebe, tváří byl natočen ke mně a ústa měl jemně pootevřená. Když spal, tak vypadal jinak. Klidněji. Bezstarostněji.

Co se to sakra děje? Proč se tohle všechno děje? Jsem sakra na střední, měla bych prožívat nejšťastnější chvíle svého života. Jestli tohle má být to nejlepší období, tak to na tom budu po zbytek života asi opravdu špatně.

Alex zamumlal něco nesrozumitelného a přetočil se na bok směrem ke mně. Zadívala jsem se mu do tváře a snažila se nějak potlačit tu bolest, co jsem v sobě cítila. Nezvládala jsem to. Prostě jsem netušila, co mám dělat, a to mě ničilo ještě víc. Vždycky jsem zastávala názor, že i když je to sebehorší, tak časem se to zlepší, že si člověk jen musí projít tím špatným, aby mohl ocenit to dobré. Jenže, jak to ještě někdy může být dobré? Nehledě na to, že jsem neměla nejmenší tušení, kdy by to být dobré mělo. Potom, co jsem se vrátila, když mě unesli, tak mi všichni říkali tu otřepanou frázi: to bude dobré, časem se to spraví. Snažila jsem se si nyní říkat to samé. Bude to dobré. Jenže bude?

Kde mám vzít jistotu, že to tak opravdu bude. Vždyť je to jen planý příslib. Nikdo doopravdy netuší, co se stane. Nikdo neví, jestli to opravdu dobré bude nebo jestli zítra všichni umřeme. A to je hrozně depresivní věc k zamyšlení. Potřebovala jsem něco dobrého v životě a potřebovala jsem to hned. Potřebovala jsem to už delší dobu a stále to nepřicházelo a já byla každým dnem jen slabší a slabší. Každým dnem jsem se blížila k okraji propasti, kde se nikdy nezajímal o to, zdali přepadnu. Ano, sice jsem měla Alexe, ale... já uvnitř umírala.

Alex sebou cuknul a pootevřel jedno oko. Následně ho opět zavřel a natáhl ke mně ruku. Než jsem stihla, jakkoliv zareagovat popadl mě za pas a přitiskl si mě k sobě. Překvapeně jsem ztuhla, ale po chvíli jsem se uvolnila.

„Alexi. Pořád nám u nohou leží ten počítač," zamumlala jsem. Měla jsem tendenci se zvednout a dát ho pryč, aby se nerozbil, ale Alexův stisk okolo mě se zpevnil.

„Hmm," zabručel mi do vlasů.

„Měli bychom ho dát pryč, aby se nerozbil," podotkla jsem a posunula hlavu, abych se mu mohla podívat do tváři. Způsobila jsem tím, že se Alexova hlava posunula a nyní již neměl obličej zabořený v mých vlasech. Nespokojeně se zamračil a zamumlal něco nesrozumitelného. Pro větší pohodlí jsem se k němu otočila zády. Alex se natáhl někam za sebe a přehodil přes nás další deku, jelikož ta původní byla zmuchlaná někde pod ním. Následně mě objal okolo pasu a přitiskl si mě k sobě.

Odmítala jsem přemýšlet nad tím, jak ležíme. Odmítala jsem řešit, že takhle se kamarádi nechovají. V hlavě jsem měla mnohem větší problémy. Přesunula jsem svůj pohled na Malou mořskou vílu a nechala Alexe si se mnou proplést prsty. Pozorovala jsem Ariel a prince, jak se do sebe zamilovávají a jen se chtěla stát součástí té pohádky. Chtěla jsem být součástí něčeho, co má šťastný konec.

*

„Delaney spíš?" Probudil mě ženský hlas. Zamžourala jsem do tmy a snažila se rozeznat obrys postavy, která ke mně promlouvala. Rozeznala jsem Miin obličej a překvapeně jsem ztuhla. Věděla jsem, že je na mé straně, dokonce se už ke mně chovala lépe, ale stejně jsem jí pořád nevěřila. Pořád jsem si nebyla jistá, že mě nechce zabít.

„Mio?" Zamumlala jsem potichu, abych Alexe nevzbudila.

„Chtěla bych tě o něco poprosit, ale nemohla jsem, když u tebe byl Alex," vysvětlila. Když u mě byl Alex? Jakože teď u mě není? Vidí dobře? Zaraženě jsem na ni koukala, ale nakonec jsem přikývla. Chystala jsem se zvednout, ale Mia mě gestem ruky zastavila.

„Ne, když vstaneš, tak se vzbudí zatímco, když budeme šeptat, tak bude spát dál. Má hrozně tvrdý spaní," vysvětlila. Jen jsem přikývla. Neuvědomila jsem si, že má Alex obličej zabořený v mých vlasech a tím pádem logicky pohnu i s jeho hlavou. Nevzbudil se. Místo toho mě jen k němu přitiskl pevněji a zamumlal něco, co znělo jako: „Ne, nesahejte na ni."

„Nevzdávej to s ním. Prosím," upřela na mě své oči, které ve tmě vypadaly skoro černě. Nechápavě jsem na ní zírala. Nemám to s ním vzdávat? Cože? Opravdu se mnou teď chce řešit můj vztah s Alexem? Ať mi s tím dá sakra pokoj. Ať mi dají všichni pokoj se vším. Nechci nic řešit. Chci jenom protrpět tuhle příšernou fázi mého života, aby mohla nastat nějaká lepší. To toho chci příliš?!

„On se chová jako princ Krasoň. Chrání tě a snaží se tvářit, jako že mu nic není, ale on hrozně trpí, a i když si to nechce přiznat, tak tě miluje. Tak... tak to s ním prosím nevzdej. Vím, jak se na něj díváš. Vím, že ti na něm taky záleží, tak mu dej čas. Prosím, nezaslouží si, abys mu ublížila. Už si toho protrpěl dost," vychrlila na mě. Zírala jsem na ní s pootevřenými ústy. Co? Copak já mu chci ublížit? Nehledě na to, že nechápu její neustálou tendenci řešit náš vztah. My to zvládáme udělat trapný a se spoustou hádanek i bez ní.

„Mio? Co tady sakra děláš? Vzbudíš Del," zívl Alex a jednou rukou si promnul oči. Ležela jsem bez pohnutí a jen stále překvapeně pozorovala Miu.

„Proč ji takhle držíš?" Zeptala se ho přímo. Stále jsem se nehýbala. Udělala to naschvál. Abych slyšela jeho odpověď.

„Co? Co je ti sakra do toho. Mohl bych držet i pumu a tobě by to mohlo být fuk. Přestaň to furt analyzovat. Prostě si zvykni na to, že máme s Del takovýto vztah a dej nám pokoj. Nehledě na to, že se opovaž vést podobný rozhovor s ní. Má toho teď dost. Zatraceně. Umřela jí rodina a ty chceš řešit, jak ji držím, když spí? Navíc, co sis to navykla vést tyhle rozhovory v noci? Dej nám pokoj. Teď máme důležitější problémy, než že sis vzala do hlavy, že se milujeme. Běž se vyspat s Kilianem nebo skočit šipku do studny, ale nech mě už spát. Dobrou."

Neodpověděla. Už nebylo slyšet vůbec nic než tlumené bouchnutí dveří, když Mia odešla.

Hello!

Jak žijete?
Nějak se mi poslední dobou tenhle příběh nelíbí. Přijde mi, že píšu slátaniny ALE za chvíli se to změní, pokud se to povede tak jak to mám vyfigurované v hlavě. Muheh. Ale stejně to ještě změním #známse. 
Alex, ale celkem vystihl to, co mám kolikrát nějakým postavám v příběhu říct. ZATRACENĚ TADY VŠICHNI UMÍRAJÍ A TY ŘEŠÍŠ NĚJAKÝ VZTAHY?! AMIUSNSJFHGKFHSY.

Měla bych si jít zkoušet testy na autoškolu a nechce se mi. Život je těžkej. 

Budu ráda za vaše reakce a uvidíme se příště ♥
Mějte se blaze! ♥

-Vaše Eli♥