Custodian ✅

Hakuna Matata

V neděli jsem spala u kamaradky a delala maturitni praci, tudíž jsem nevydala kapitolku. Jenomže v pondělí mi nedocvaklo, že jsem ji nevydala (ta nemoc dělá svoje) a vzpomněla jsem si na to, až dneska, tak ji to máte! :D
Je to se mnou těžké, já vím:D

Posledních pár hodin jsem nestíhala vnímat. Hrozně se mi z toho motala hlava, ale pokaždé, když se mě někdo zeptal, jak mi je, tak jsem řekla, že dobře. Nechtěla jsem totiž, aby kdokoliv odešel. Byli tu všichni. Caspian, Amori, táta, máma, a dokonce i Alex. Bylo to jako kdyby patřil do rodiny. Caspian mu říkal brácho, můj táta se netvářil, že ho chce zabít a zdálo se, že je zcela přirozené, že je tu se mnou.

Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že jsou všichni naživu. Že tu všichni sedí a smějí se. Místnost byla naplněná euforií. Po dlouhé době bylo mou hlavní emocí štěstí. Táta s mámou seděli v křesílkách. Amori mi seděla u nohou spolu s Caspianem se kterým se furt pošťuchovala a Alex se nasáčkoval vedle mě. Kdyby tu byla Steph, tak bych tu měla všechny lidi, na kterých mi záleží. To mi připomíná, že jí určitě budu muset zavolat. Až přespříliš dlouho jsem byla bez své nejlepší kamarádky. To není pro ženský organismus dobrý.

„My už půjdeme beruško," utnula mamka Caspianovo vyprávění o holce ze školy, která si každý den pravidelně v 10:30 pšíkne.

„Ne! Ještě ne!" Odporovala jsem okamžitě. Bála jsem se, že když odejdou, tak se to celé zhroutí. Ukáže se, že to není pravda, že je to jen iluze.

„Vždyť už sotva udržíš oči otevřené. Musíš si odpočinout, jsi vzhůru po tak dlouhé době, neměla by ses přetěžovat. Víš, co říkal doktor," usmál se táta. Vlastně jsem moc nepochopila, co doktor říkal. Mlel něco o přetěžení organismu o následku šoku, ale já neměla nejmenší ponětí, co to vlastně znamená nebo co se stalo. Vrátila jsem čas, ale ještě jsem nebyla s Alexem ani minutu o samotě, abych zjistila podstatný detail.

Jak moc jsem vrátila čas.

Bylo mi řečeno, že jsem byla mimo téměř měsíc, ale o kolik jsem vrátila čas to byla věc úplně jiná. Naštěstí všichni byli tak šťastní, že ze mě nepáčili podrobnosti. Vlastně ze mě nepáčili vůbec nic, tudíž jsem ani netušila, proč jsem vůbec v nemocnici.

„Jsem v pořádku. Nechoďte ještě, prosím," upřela jsem na tátu smutné oči. Chvíli na mě jen koukal, ale nakonec si povzdechl a já věděla, že mám vyhráno. Nikdy mi nedokázal nic odepřít natož teď v nemocnici.

„Můžeme pustit film," navrhl Alex. Caspian okamžitě zareagoval, zvedl se a zvedl ovladač k televizi, která byla přímo naproti mé posteli. Opravdu jsem byla unavená, přestože jsem si to nechtěla přiznat, a aniž bych o tom přemýšlela opřela jsem si hlavu o Alexovo rameno.

„Dala bych něco akčního," ozvala se Amori. Alex si opřel tvář o mou hlavu a opáčil Amori něco, co jsem nevnímala. Líbilo se mi to. To, jak se bavil s mými sourozenci i to, jak přátelsky mluvil s mými rodiči. Sice jim vykal a oslovoval je pane a paní, ale stejně to bylo fajn.

„Ne, dej tam lvího krále, jako když jste byli děti," rozhodl táta a chytil mámu za ruku. Ta se spokojeně usmála a snažila se nenápadně setřít slzu, která jí stékala po tváři. Na lvího krále jsem měla krásné vzpomínky. Vždycky, když jsme byli jako malí nemocní, tak nám máma uvařila polívku a dívali jsme se na lvího krále. Nikdy jsem se nedokázala koukat na tu část, kdy umřel Mufasa, ale jinak jsem tu pohádku zbožňovala. Alex se zavrtěl a přehodil mi přes ramena paži, tak že jeho ruka nyní spočívala na mém boku.

„No vidíš to? On ošmatává mou dceru přímo přede mou a ani mu to není blbý," prohodil táta jakoby nic k mámě. Alex ztuhl a chystal se ruku odtáhnout, ale já ho za ni chytila. Táta si dělal srandu, kdyby mu to opravdu vadilo vypadalo by to zcela jinak.