Custodian ✅

Pravda

CAUSE YOU KNOW WHO I AM
GOD DAMN
YOU GIVING ME SHIVERS RUNNING UP THROUGH MY SPINE, GIVIN ME SHIVERS YOU'RE MAKING ME LOOOOOOOSE MY MIND!

Hello everybody! ♥
Jak žijete? Co škola? Zítra píšu první test a hehe umírám. Nevím, jak chci odmaturovat. No. Nevadí. To se nějak vsákne :D
Užijte si kapitolku♥

„Ale no tak, to je kravina brácho," uslyšela jsem povědomý hlas. Vlastně to bylo první, co jsem dokázala vnímat. Zvuk toho hlasu. Neslyšela jsem pípání přístrojů, ani zvuk televize. To vše jsem začala vnímat, až potom, co jsem zaregistrovala ten hlas.

„Ne, není. Však uvidíš," odpověděl mu druhý hlas. Oba dva mi byly povědomé. Byly mužské. Jeden byl blíž než ten druhý. Ten, co říkal, že to ten první uvidí. Tak ten musel být velmi blízko. Možná jemu patřila ta dlaň, co svírala tu mou.

Se zamrkáním jsem otevřela oči. Hlas, který držel mou ruku patřil Alexovi. Zaměřila jsem pohled tam kam se díval on. Na televizi. Na fotbal. Pro Kristovy rány, to vážně?

Já to dokázala. Seděl vedle mě v nějakém křesílku. Nohy měl natažené a opřené o postel ve které jsem ležela já. Prsty si hrál s mou dlaní a vypadal unaveně. Přesto byl zcela evidentně živý.

„Nechci to vidět! Když prohrají, tak se nedostanou do finále!" Protestoval nabručeně druhý hlas. Ztuhla jsem, když jsem si uvědomila, proč je mi tak známý, komu doopravdy patří. Pomalu jsem otočila hlavu.

„Ty vole," vypadlo ze mě bez toho, abych plánovala něco takového vypustit z úst. Můj hlas byl jako udeření blesku. Alex sebou cukl tak moc, až mu nohy spadly z mé postele a málem je následoval. A vlastník druhého hlasu se vyšvihl na nohy.

„Delaney!" Vyhrkli oba dva naráz. Šokovaně jsem těkala pohledem mezi oběma. Cítila jsem se děsně. Bolel mě každý sval, každá část mého těla. Hlava se mi motala a třeštila zároveň, ale na ničem z toho mi nezáleželo. Ne, když vedle mě z jedné strany stál Alex a z druhé Caspian. Můj brácha žije. Alex žije. Proboha. Cítila jsem takovou vděčnost a takové štěstí, že mi do očí vhrkly slzy.

„Ségra, hej, nebreč. Už je to dobrý. Nic se neděje. Jsi v bezpečí. Chci říct ahoj, teda ne. Já. Bože, jsem tak rád, že už jsi vzhůru!" Plácal Caspian páté přes deváté. Chtěla jsem se vytáhnout do sedu, abych ho mohla obejmout tak pevně, jako nikdy v životě, ale nebyla jsem schopná pohnout ničím víc než jen prsty. Končetiny jsem měla příliš těžké.

„Maličká," zamumlal Alex a přejel mi rukou přes čelo do vlasů. Přesunula jsem svůj pohled na něj. Nedokázala jsem si to vysvětlit, ale vypadal dojatě. V očích měl takovou něhu, jako nikdy. Kdybych ho neznala řekla bych, že se mu v očích lesknou slzy.

„Bál jsem se, že už se nikdy neprobudíš," zamumlal tak potichu, že jsem mu skoro nerozuměla.

Nechápala jsem to. Neměla jsem nejmenší tušení, co se děje. Poslední, co jsem si pamatovala byl umírající Alex, ale teď... teď seděl přímo vedle mě. Z druhé strany stál můj bratr. Já byla podle přístrojů a vzhledu pokoje evidentně v nemocnici a Alex se bál, že už se neprobudím. Jak dlouho jsem byla mimo? Proč jsem vůbec byla mimo?

„Musím zavolat našim a taky najít Amori, někde tady je! Hned jsem zpátky!" Vyhrkl Caspian a než jsem se stihla třeba i jen nadechnout, tak byl pryč. Amori? Ona žije? Jak to? Co to?

Heh, co?

„Alexi?" Dostala jsem ze sebe a nevěděla na co se ptát jako první. Co se zatraceně stalo?

„Ty jsi nás zachránila. Všechny," usmál se na mě. Něžnost rezonovala celému jeho výrazu.

„Já to pořád nechápu," stáhlo se mi samo od sebe obočí. Najednou to byl zamračený výraz, který jsem měla nasazený, jak jsem se urputně snažila vzpomenout nebo si třeba i jen utřídit myšlenky.

„Vrátilas čas. Nic z toho se nestalo. Tvoje rodina je naživu. Nemám tušení, jak jsi to udělala, ale zvládlas to. Ty js-"

„Delaney!" Ozval se holčičí ječák, jak moje sestra vlítla do pokoje jako divoká voda. Všechno jsem to ignorovala. To, jak jsem se cítila těžká, to že jsem před chvíli sotva zvládla otočit hlavou. Jakmile jsem uslyšela hlas, který jsem si myslela, že už nikdy neuslyším vyšvihla jsem se do sedu.

Amori se ke mně vrhla a objala mě okolo krku. Pevně jsem okolo jejího pasu omotala své paže a z očí mi vytekly první slzy. Ona žije. Opravdu je tady.

„Ségra," vzlykla jsem a vdechovala její typický parfém, který mi vždy připomínal grep.

„Bylas mimo tak dlouho! Všichni jsme se o tebe báli! A to jsem musela pořád chodit do školy, chápeš, jak je těžký se soustředit na testy, když tvoje ségra leží v bezvědomí v nemocnici? Oba dva jsme na to s Caspianem hrozně nadávali. To jenom Alex tady byl snad pořád. Podle mého kvůli tobě nemůže projít do dalšího ročníku po té absenci, co tady nasbíral. Což mě dostává k tomu, že hej! Jak je možný, že jsi mi o něm nikdy dřív neřekla! Nebýt Steph, která nám potvrdila, že už ho s tebou viděla, tak bych si myslela, že je to jenom nějaký pošuk, co obchází holky v kómatu. A hrozně mluvím. A pane bože, jsem tak ráda, že jsi v pořádku. Mám tě moc ráda," mluvila tak rychle, že jenom dlouhá léta praxe v její rychlomluvě mi umožňovala rozpoznávat, co vlastně říká. Zasmála jsem se i přes slzy, co mi tekly. Myslela jsem, že ji takhle drmolit už nikdy neuslyším.

„Taky tě mám ráda," sevřela jsem ji pevněji. Pochybovala jsem, že to opravdu bylo pevně, ale na víc jsem se necítila. Odtáhly jsme se od sebe, ale přesto jsme seděly jen kousek od sebe. Obě dvě stejný výraz dojetí, obě dvě tváře pokropené slzami. K posteli přešel Caspian, který vešel do dveří stejně jako Amori, ale kvůli jejímu jekotu jsem si ho ani nevšimla. Sedl si vedle mě a jemně mě obejmul.

„Jsem rád, že jsi zpátky," vtiskl mi pusu na tvář a poté se narovnal. I přes mou dojatost jsem nedokázala skrýt zmatení. Jak dlouho jsem byla mimo? Otočila jsem se na Alexe a následně svou otázku i vyslovila.

„Přes měsíc beruško," odpověděl mi se starostí v jeho očích.

„Takže vy ho znáte?" Zeptala jsem se sourozenců narážejíc na kluka sedícího v křesle vedle mě. Zcela evidentně ho znali. A pravděpodobně seznámení proběhlo mnohem lépe, než... předtím? Vlastně to nemůže být předtím, když jsem vrátila čas.

No jo.

Počkat.

Já vrátila čas.

Jo.

Jasně.

To se stává.

Zatraceně. Pod náporem všeho okolo se mi zamotala hlava a pomalu jsem padla zpátky do polštáře. Všichni tři se nade mě jako na povel naklonili a starost dominovala jejich obličejům.

„Delaney," vyhrkl Alex mé jméno. Zadívala jsem se do jeho očí a snažila se najít něco, co by mi mohlo dát záminku, že tohle je jen sen nebo že mi lže. Nenašla jsem to. Vše, co jsem mu v nich dokázala vyčíst byla jen starost a něho.

„Je to pravda?" Zašeptala jsem. Prostě jsem se potřebovala ujistit. Možná to byla hloupá otázka. Amori s Caspianem zcela určitě nedávala smysl, ale stejně jsem ji vyslovila.

Alex se jen krátce, potichu zasmál mému nevěřícímu výrazu, poté se ke mně naklonil, objal mě a potichu mi do ucha zašeptal: „Je to pravda."

Konec dobrý, všechno dobré, konec ještě není. Hehee. 
Nenechte se zmást, tohle ještě není konec a ještě je tu spousta věcí k řešení ♥
Pojďme slavit, pojďme trsat, všichni žijou, pojďme trsat. Hehee. Máte radost? ♥ Jako pajdon, ale přece jsem jí nemohla zabít celou rodinu. Takový necita nejsem! Pfe! Každopádně, jak jsem říkala, tak konec ještě není a uvidíme se příští týden! ♥

Budu se těšit na komentáře! ♥
-Love you all♥
-Vaše Eli♥