Custodian ✅

Neubliž jí

Tuhle kapitolu jsem chtěla vydat už v asi 10 ráno, jelikož jsem doma nemocná, ale hádejte co, zrovna musel nefungovat wattpad wuhuu.

Faaakt topovka, ale teď už to díkybohu po devíti hodinách jde! (Teda doufám, že se to vydá). Takže tady to máte:

Nevěděla jsem co říct. Jako první mě napadlo mu říct, ať se na mě vykašle, ale podle toho, co říkal to nebyla jen jeho volba nehledě na to, že jak ho znám, tak by to neudělal. Neopustil by mě. Nenechal by mě napospas Soveřianům ani... těm věcem na V.

„Měla bys dát vědět své rodině, že jsem tě neusnesl a že jsi v pořádku," změnil téma. Bylo evidentní, že chce mluvit o čemkoliv jiném jenom ne o Magg. Samozřejmě, že bych mu chtěla pomoct. Dlužím mu to, ale nemám jak.

„Jo, to bych měla," přikývla jsem. To, že nemám jak, pokud mě nevezme přímo za nimi jsem už nezmínila. Alex zašmátral do kapsy u džínů a vytáhl telefon, který mi následně podal.

„Nepamatuju si číslo," zavrtěla jsem hlavou. Alex nejdřív vykulil oči a následně pozvedl obočí s povzdechnutím, jako kdybych byla nejhloupější člověk na světě. Já za to, ale přeci nemůžu. Jsme v době chytrých telefonů a v těch existuje taková super věc jménem kontakty, je zbytečné si ty čísla pamatovat. Nemám na to prostě mozkovou kapacitu.

„Del," zaskučel, „já si pamatuju i tvoje číslo, a to jsme si nikdy ani nepsali nebo nevolali. Jak si můžeš nepamatovat telefon na rodiče? Co teď chceš jako dělat? Nemůžu tě vzít domů."

„Proč ne?" Zamračila jsem se. Jednou stejně jít domů prostě musím. Nemůžu tady být pořád. Mia by mě popravila.

„Protože jsi v sobě probudila Custodiana. Jakmile to zařídím musíš nastoupit na výcvik, začít se učit," vysvětlil tónem, jako kdyby to bylo samozřejmé. To snad nemyslí vážně, vždyť jsme o tom už mluvili.

„Alexi, to že jsem přišla k tobě domů neznamená, že jsem změnila svůj názor. Jen jsem se o tebe bála. Nezahodím svůj život. Tvrdě jsem pro něho dřela. Mám za sebou tři roky latiny Alexi. Tři roky, chápeš, jaké to bylo utrpení? A teď, když už to mám skoro celé za sebou, tak mám jít do nějaké tvé školy? Ani náhodou. Udělám maturitu, půjdu na vejšku a budu doktorka. Tečka," prohlásila jsem rázně. Jsou prostě věci, ze kterých odmítám ustoupit. Alex naštvaně nakrčil obličej. V tuto chvíli byl opravdu podobný Mag. Tvořili se mu na čele stejná hluboká vráska mezi očima a v očích měl stejně zatvrzelý pohled.

„Říkal jsem ti to Del, být Custodianem není volnočasová aktivita, takhle to prostě nefunguje," zavrtěl hlavou.

„Bude muset," zopakovala jsem tvrdohlavě.

„Takhle tě to, ale pohltí Delaney!" Vyhrkl a následně se zatvářil, jako kdyby řekl něco, co neměl.

„Bože," zabrblal a promnul si obličej. Pohledem těknul k Magg, která nás zcela ignorovala a stále soustředěně pletla copánky. Jen pouze napjatých ramen, šlo poznat, že nás vnímá víc, než to vypadá. Musela také velmi rychle vyrůst.

„Cože mě to?" Zopakovala jsem. O žádném pohlcování nebyla nikdy řeč, tak co to teď vytahuje? Nepřišlo mu jako vhodné to říct třeba dřív? Jako třeba: hej Delaney, musíš jít se mnou nebo tě pohltí tvá kouzelná část, kterou v sobě máš, protože jsi vlastně Harry Potter bez hůlky. No dobře. To asi není nejlepší nápad, ale stejně se o tom mohl zmínit.

„Pokud svou magii nebudeš využívat, tak tě to pohltí Del. Stane se z tebe to stejný, co z Mii, chápeš to? Při sebemenším naštvání začneš okolo sebe vytvářet věci, co ostatní nepochopí. Nechci, abys takhle skončila. Copak to nechápeš?" Natáhl se ke mně a chytil mě za ruku, kterou jsem mu následovně vyškubla. Tohle mi měl říct. Tohle měl zmínit předtím, než jsem skoro násilím probudila svou moc, abych se mohla ujistit, že je v pořádku. Tohle měl zmínit, než mi skočil do života sakra!