Custodian ✅

Klaun

Když jsem se odhodlala otevřít dveře, málem jsem se rozesmála i rozbrečela úlevou zároveň. Alex stál nedaleko ode mě, naproti Stevenovi, evidentně živý a zdravý. Sice měl založené ruce na hrudi, a i když jsem mu neviděla do obličeje, jelikož byl ke mně zády, bylo mi jasné, že je naštvaný, ale nekrvácel, ani neměl žádné viditelné zranění. Když uslyšel otvírající se dveře otočil se a jakmile mě uviděl překvapeně spustil ruce podél těla a zíral na mě s polootevřenou pusou.

„Del?" Protnul ticho, které se rozprostřelo okolo nás. Jeho hlasem, jako kdybych ožila. Rozběhla jsem se a skočila mu okolo krku. Nohy jsem mu obmotala okolo pasu, ruce jsem spojila za jeho krkem a obličej si zabořila do prohlubně mezi ramenem a krkem. Automaticky mě okamžitě objal okolo pasu a tím mě i přidržoval, abych nespadla.

„Bože můj," vypadlo ze mě něco mezi úlevným smíchem, vzlykotem a já nevím čím.

„Del, co to?" Nechápal. Ještě před pár hodinami jsem na něho křičela a teď mu skáču okolo krku, nedivím se jeho zmatení. Spustila jsem nohy a stoupla si na zem. Alexovi se ve tváři zračilo zmatení, a i lehká dávka starostlivosti.

„Del, co se stalo? Proč pláčeš?" Setřel mi z tváří slzy, které se mi z úlevy spustily. Byla jsem tak strašně vděčná, že žije. Za ten rok už jsem si zvykla, že je součástí mého života, nevím, co bych dělala, kdyby teď prostě zmizel.

„Nemáš nejmenší tušení, jak jsi mě vyděsil!" Zasmála jsem se úlevně.

„Já?" Neměl ani nejmenší tušení o čem to mluvím.

„Jo ty," přikývla jsem a znovu ho objala, tentokrát však už normálně. Opětoval mi objetí a zabořil si obličej do mých vlasů. Já kvůli výšce měla obličej zabořený v jeho tričku.

„Delí, co se děje?" Zašeptal. Stevena, který stále stál kousek od nás, jsme úplně ignorovali.

„Myslela jsem, že jsi mrtvý," odpověděla jsem mu popravdě. Sotva jsem to zašeptala, ale Alex mi stejně rozuměl.

„Já nejsem mrtvý maličká, jak tě to vůbec napadlo?"

„Zdálo se mi o tom." Teď když jsem mu to vysvětlovala zdálo se mi to hloupé, samozřejmě, že to byl jenom sen.

„Zdálo se ti, že jsem umřel?" Ujišťoval se a mluvil na mě stejně něžným hlasem, jako když jsem se probrala potom, co mě napadl Val – něco.

„Jo a ty jsi říkal, že se noční můry stávají skutečností, tak jsem prostě no... zpanikařila. Vím, že je to hloupé, ale já... ehm potřebovala jsem se ujistit, že jsi v pořádku."

V tu chvíli se rozpoutalo peklo.

Alex mi ani nestihl odpovědět. Zničehonic se totiž ozval hrozný řek. Znělo to, jako když vylítá drak z hnízda, připraven zničit celé město. Následně se roztřásl snad celý svět a potom... potom jsem cítila, jako kdyby hned vedle nás vybouchla bomba. Tlaková vlna nás oba odhodila a zastavili jsme se, až o zeď. Moje již teď zničené tělo dostalo další nápor zranění a bolesti. Jenomže já si nebyla jistá, zda ji zvládnu.

Pískalo mi v uších, motala se mi hlava a rukou do, které mě řízli mi pulzovala bolest. Něco v mé hlavě na mě, ale křičelo, že se musím zvednout, že se nesmím nechat ochromit bolestí.

„Alexi?" Zachraptěla jsem.

Žádná odpověď. Neozýval se žádný hluk, ale přesto jsem si byla stoprocentně jistá, že to, co tohle způsobilo je pořád tady. Já to prostě věděla. Mnohem horší, ale bylo, že jsem neměla nejmenší tušení, co mám dělat. Bolestivě jsem se zvedla do sedu. Všechno mě bolelo, ale kupodivu jsem snad neměla nic zlomeného.