Narozen 28.Července

32.

"No jasně, běž Honzo, držím ti palce!"
"Tak fajn."
"Tak se mi líbíš!"

Vzal jsem klíčky od auta, peněženku, mobil a šel za ní, nevěděl jsem kam, ale můj instinkt mi říkal, že bude čekat u restaurace, kde jsme měli sraz minule. Vyjel jsem z parkoviště, dlouho čekal než bude zelená, projel pár ulicemi a zastavil kousek od restaurace. Srdce mi tlouklo, nohy se podlamovaly, ruce se třepaly a najednou jsem se ocitl před skleněnými dveřmi restaurace. Vešel jsem dovnitř, prošel celou místnost, ale Lili nikde. Zklamaně jsem se vracel venek. Pomalu otevřel dveře, udělal čtyři kroky a smířený s tím, že už jí nikdy neuvidím se vracel zpátky k autu. V dálce jsem odemkl auto, zkontroloval zrcátka, i když nevím proč, jelikož je nikdy nekontroluju. Jedno jsem měl už nastavené a zbývalo druhé, obešel jsem auto a šel spravit i to druhé, ať není smutné. Šteloval jsem to jaksi dlouho, trochu jsem to nadzvedl a ve zrcátku jsem uviděl Lili. Prudce jsem se otočil, ona trochu zpanikařila.
"Aahoj." Mávla na mě.
"Ahoj, ty jsi ještě neodjela?"
"Ne, popravdě, jsem čekala na tebe."
No ty vole Tomáš měl pravdu, no jo vysokoškolák.
"Vážně?" Sklopila hlavu, ale viděl jsem, že se usmála.
"Honzo?"
"An....?!" Nestihl jsem nic říct, protože mě políbila. Já ji sevřel v objetí a nechtěl ji pustit.
"Nepustím tě, nechci přijít o tebe jako jsem přišel o Lauru."
"Já se vrátím." Zašeptala.
"Ne, budeš tady semnou, prosím!"
"Budu, budu tady v tvojí hlavě..."Vytrhla se mi z náruče a utekla.
"Lásko!" Zakřičel jsem na celé parkoviště. Vzpomněl jsem si na sen, který se mi zdál skoro stejný s Laurou.

Asi to tak má být, mám zůstat sám.

Tak a je konec!

Bylo to s váma krásné! Opravdu moc děkuju všem, co se dostali až sem. Taky děkuju těm, kteří mě tak moc podporovali!!! Je to krásný pocit, když se někomu líbí mé povídky. Nevím co bych ještě řekla. Snad jen to, že budu rozjíždět novou povídky samosebou o MenTovi. A že to velké DÍK patří Vám!!!

Děkuju, Vaše MišuleMia28