Narozen 28.Července

23.

Dnešní den jsem chtěl strávit stříháním a natáčením, protože jsem se na YouTube tak trochu vysral a fanoušci mi to v komentářích dají sežrat a už se i těším! No, ale nic takového se podnikat nebude, přišla mě navštívit Laura a vypadala docela zníčeně.

"Honzo, moc se ti omlouvám byla to chyba, promiň."
"Nic se nestalo, chtělo to pauzu."
"Tomášovi asi jeblo, potřeboval by psychiatra."
"Tak to už je stará záležitost, co se stalo tentokrát?"
"On na tebe normálně žárlí."
"A v čem konkrétně?"
"Já sama nevím, pořád si stěžuje, že jsi mu to udělal schválně a nemůže se zbavit pocitu, že tě musí zabít."
"Fuj, z toho až mrazí, kdy mě přijde navštívit?"
"Sakra Honzo, ty si z toho děláš srandu, ale to je vážný, ani nevíš jak jsi v nebezpečí, já se o tebe bojím."
Přistoupila ke mě a chtěla mě objat, já uhl.
"Vím v jakém jsem nebezpečí, ale co můžu dělat? Nic. Jen čekat. Čekat kdy to přijde."
"Ne, ono to nepřijde, nikdy to nepřijde, to nedopustím."
"Kecko, neříkej, že o mě stojíš, moc rychle jsi změnila názor na mě, ještě před pár týdny, jsi mě nenáviděla a teď bys beze mě nemohla žít?"
"Já vím, naštval a zklamal jsi mě, ale to nemění názor na člověka jaký jsi uvnitř, mám tě tam někde hluboko ráda a chci vědět, že budeš v pohodě."
"Neboj se, budu."
"Na jak dlouho?"
"Otázka, na kterou nedokážu odpovědět." Klesl jsem pohledem na její nohy, pohlédl zpátky na ni a znova se jí podíval hluboko do očí, rozplývám se nad jejíma očima, každý by se v nich ztratil... i já...
Mou tvář vzala do rukou, ukápla ji slza, já ji prstem setřel, ukápla ji další, také jsem její tvář vzal do rukou a palcema ji začal hladit líčka, která měla lehce červená. Bradu jsem si opřel o její hlavu a věnoval ji letmý polibek do vlasů.
"To zvládneme."
Řekl jsem jí a potichu se rozbrečel.