Narozen 28.Července

4. /2

"Hej vole, vstávej!" Hodil po mě někdo kus oblečení, byl to Tomáš, jaké překvapení.
"Co je?"
"Vstávej ti říkám, kdes včera byl?"
"Nech mě, nevím."
"Volal jsem ti."
"No a co?" Otráveně jsem se otočil na druhou stranu postele, ať se na mě nedívá nebo ať nemám špatný pocit, že na mě uchváceně zírá.
"Kurva, Honzo, jsou tři odpoledne, zase nic neděláš."
"Jdi do prdele, otravovat někoho jinýho." Hodil jsem mu zpátky ten kus oblečení, co připomínalo tričko.
"Jak chceš!"
"Buď té lásky." Prootočil jsem ospale očima a sedl si. Otočil se na stranu, kde mám zrcadlo a nemohl pochopit co to mám opět na hlavě. Začínám na ty vlasy pomalu srát. Sviňským krokem se táhnu dolů do kuchyně, kde si vzorně udělám snídani nebo co to vlastně jím, spíš odpolední svačinu.
"Ty si teď vstanul?" Zeptá se mě sestra když lezu nahoru se převléknout.
"A máš s tím nějaký problém?"
"Ne, zase si otravný jak prase."
"Tak si to užij."

Při oblíkání si pomalu uvědomuju jak jsem byl k ní a vlastně i k Tomášovi hnusný. Rychle seběhnu schody, přizabiju se na posledním a běžím se omluvit Lindě. Taky se mi omluvila a byli jsme zase jedna velká sourozenecká láska.

Tomáš měl venku u auta velkou ochotu a umyl mi zasraný bok, včera jsem se totiž ještě vyjebal v kaluži bahna. Přiznávám, jel jsem jako hovado.

"Kdy jsi to stihl?"
"Teď, vzal jsem ubrousky a umyl ti to."
"To jsi hodný, kam to jedeme?"
"Se ptáš ty mě? Ty jsi řidič, ale řekl bych, že do studia." Zaškeřil se a sedl si na místo spolujezdce.
"Asi jo." Obešel jsem auto, všechno zkontroloval a sedl si taky.

"A prosimtě, povíš mi co jsi teda včera dělal?" Načnul konverzaci.
"A proč tě to tak zajímá?"
"Honzo já nejsem slepý, vidím, že máš obvázané ruce." Podíval jsem se na své ruce na volantu.
"Aha jo, včera jsem roztřískal sklo, trochu se pořezal a Eliška mi to obvázala."
"Kdo je Eliška?" Nadzvedl obočí.
"Servírka v KFCčku."
"Ale, ale. A bylo něco?"
"Co by bylo? Jsme zatím jen kamarádi." Posmutněl jsem.
"Jasně, kamarádi." Uchechtl se."A jaký jsi měl důvod to sklo roztřískat?"
"Měl jsem hlad." Uchechtl se zase já.
"Proboha Honzo." Zasmál se.

Ve studiu, jsme řádně uklidili, natočil jsem si video a taky ho zestříhal, jsem na sebe hrdý.

"Je jedenáct, já letím, čus." Rozloučil se semnou Tomáš a zmizel ve dveřích.
"Čau." Hukl na něj a taky se pomalu sbíral. Před odchodem jsem se vesele usmál na celé studio a koukl na telefon. Byl téměř vybitý, při pohledu na něj jsem si vzpomněl, že bych mohl zajít zase za Eli.

Když jsem přišel, byla otočená zády. Začal jsem slušně.
"Dobrý večer."
"Dobrý, co to bude?" Otráveně řekla a otočila se.
"Tak se chováš ke každému zákazníkovi?" Vyděsil jsem ji.
"A-ahoj, ne nechovám, promiň, co- co tu děláš?"
"Přišel jsem na jídlo."
"A proč mě zdravíš, dobrý den!?"
"Stačí otázek, ne?"
"Promiň, já jsem už unavená."
"V pohodě."
"Co si dáš?" Konečně se usmála.
"Jako vždycky." Úsměv jsem ji oplatil.

"Bylo to dobré!"
"Tak to jo." Sedla si vedle mě na židli.
"Už jdeš domů?"
"Půjdu no."
"A chceš vzít?"
"Byla bych ráda." Rozzářila se. Byla překrásná, když se usmívala.
"Tak fajn." Zajásal jsem."A jak dopadlo to sklo?"
"V pohodě." Bylo na ní vidět zklamání.
"Není to v pohodě, kdo to platil?"
"Šéf." Snažila se usmát. Přistoupil jsem k ní.
"Nelži, kdo to platil?" Chvíli mlčela.
"Já..."
"Proč, říkal jsem ti, že to zaplatím."
"A já ti říkala, že nemusíš."
"Kolik si platila, dám ti je."
"Nech toho."
"Ne myslím to vážně!"
"Jsi blázen!"
"Já vím a proto se tě ptám: kolik ti mám dát?"
"Celé nové sklo stálo deset tisíc."
"Fajn, zítra je máš na ruce."
"Vážně jsi blázen, já to nechci."
"Elo! Dám ti je a ticho!" Zvedl jsem trochu hlas, ale usmál se. Dělilo nás pár centimetrů, dívali jsme si upřímně do očí, políbil jsem ji...

"Co to děláš?"
"Promiň, nevím co to do mě vjelo."
"V pohodě." Usmála se."Půjdeme?"
"Jo." Zavřela KFCčko.

"Nastupovat!!!" Zakřičel jsem přes celé sídliště.
"Pšššt." Zasmála se.
"Jej, promiň. Promiňte!!!" Zakřičel jsem znovu.
"Vlezl do auta, jsi jak opilý." Opět se zasmála.
"Ale nejsem, to by vypadalo jinak."
"Radši nechci vědět jak."
Ukázala mi, kde bydlí.

"Hele, nechceš na chvíli ke mě?"
"Mohl bych?"
"Když budeš hodný, tak ano." Uchechtla se.
"Budu, slibuju."
"Tak pojď."

Bydlela v nejvyšším patře, měla to krásně zařízené.
"Máš to tu, vážně pěkné!" Obdivoval jsem každou místnost, barvu, výzdobu, vybavení.
"Líbí? Děkuju."
"Kde máš vlastně rodiče?"
"Bydlí v Brně."
"Morava!" Vyhrkl jsem.
"Ano, Morava." Udiveně se na mě podívala. "Chceš něco na pití?"
"Vodu?" Usmál jsem se.
"Vodu? Vážně?" Zasmála se.
"Takovou tu tvrdou vodu."
"Tu vážně nemám, ale mám víno."
"To je taky voda, všechno je voda, dej třeba to."
"A jaký to má smysl, že to je voda?"
"To je to, žádný!"
"Aha." Zasmála se.

Nejvíc krásně strávený večer. Je úžasná, asi jsem se opět zamiloval.