Narozen 28.Července

27.

Po dalším týdnu, jsem zase doma. Všichni žijou všechno je tak jak má být. Radyho zatkli a bude na dva roky ve vězení jak jsem se dozvěděl od Tomáše.

"Ty vole kdo mi teď bude stříhat videa?" Tomáš se na mě podíval vražedným pohledem.
"Děláš si srandu? To snad zvládneš sám. Pomůžu ti, ale nepočítej, že to bude každé video."
"Aspoň tak díky brácho."
"Jo a co nějaký nový objev?"
"Co?" Nechápavě jsem se na něj otočil.
"No nějaká nová holka na obzoru není?"
"Ty jsi idiot, ne není."
"Aha."
Povídali jsme si až do tří hodin do rána a potom oba jeli domů aspoň trochu se vyspat.

"Dobré ráno lásko!"
"Dobré, co máš dneska v plánu?" Promnul jsem si oči a podíval se na tu nejkrásnější osobu co mně v životě mohla potkat!
"Chtěla bych celou dobu ležet tady s tebou v pelíšku, ale musím aspoň na chvíli do školy." Skočila mi do náručí.
"Neopouštěj mě!" Chytl jsem pevně její ruku, ale vyklouzla mi.
"Sbohem Honzo!"

"Áaaaaaaa." Zařval jsem přes celý svůj pokoj a začal máchat rukama kolem sebe.
"Co to doprdele bylo?"
Už reálně jsem si promnul oči a koukl na budík. Bylo pět ráno. Zase šílený, zamilovaný, romantický a dramatický sen o Lauře, vím že se jí nikdy nezbavím, leží mi v srdci. Žere mě, že jsem ji neřekl, že ji tak moc miluju!
Už nikdy ji to neřeknu.
Ukápla mi slza, hlavu jsem si dal do rukou a začal brečet. Sakra co to dělám, kašlu na to, nebudu se hrabat v minulosti, měl jsem ji rád a vím, že navždy budu, protože mi nic neudělala a nikdy už neudělá.

Ještě jsem usl a probudily mě až paprsky slunce, které mi pražily do obličeje. Vstal jsem, sešel dolů, nikdo není doma, všichni jsou v práci a Lindule ve škole, taky bych se mohl ukázat...ve škole. No...
Nasnídal jsem se pěkně v klidu, šel se obléct a udělat si na hlavě objem.
Všechno jsem stihl v docela krásném čase, nasedl do auta a jel směr škola... aspoň poslední hodinu stihnu!