Narozen 28.Července

10. /2

Probudil jsem se spoutaný v nějakém bílém pokoji. To už jsem se zbláznil?
"Dobré ráno." Přišla sestra.
"Dobré, mám otázky."
"Ty si nechte na vizitu."
"Skvělý."
"Jak vám je?"
"Jak myslíte? Jsem připoutaný na posteli v bílé místnosti a vůbec netuším co tu dělám." Sestra se usmála.
"Nevzpomínáte si?"
"Ne?" Zeptal jsem se sebe a zároveň ji.
"To je úsměvné, no nic budu muset jít, v klidu ležte nikam nechoďte, za chvíli přijde doktor."
"Tohle je spíš úsměvné, kam bych jako šel když jsem připoutaný k posteli a místnost já zámlka." Mrknul jsem na ni.
"Nashle."

Bezva, co jsem kurva minulou noc dělal? Moje hlava je plná otázek, vůbec na nic si nepamatuju. Co mi to zase dali?!

"Muž, Jan Macák, dvacet let, číslo 5422, včera byl agresivní, mluvil nesmysly a uhodil sestru. Dobré ráno." Řekla nějaká další sestra doktorovi a možná i mě. Já na ně jen civěl a čekal co bude dál.
"Takže vy jste nám ale pěkný výlupek."
"Můžu mít otázku?"
"Povídejte."
"Co se včera stalo a proč jsem tady?"
"Neslyšel jste mě před chvílí?" Vložila se do konverzace nepříjemná sestra.
"Myslel jsem, že to je na doktora." Upřímně jsem se usmála sestra umlkla.
"No nic hezkého to nebylo, spal ste, přišla vás zkontrolovat sestra vy ste začal křičet, že musíte někam rychle jet. My vám opakovali, že jste slabý a nikam nepůjdete. Snažili jsme se vám dát prášky na uklidnění, ale vy ste se pořád kroutil, mluvil o nějaké továrně a že vás chceme zase otrávit a když se vám snažila sestra vysvětlit, že vám to opravdu pomůže vrazil jste ji pěst do břicha a sestra skončila s otřesem mozku, při pádu se praštila do stolku. Připoutali jsme vás k posteli a odvezli... na zvláštní pokoj." Poslední slova řekl nějak divně, nejsem v nemocnici, cítím to, jsem v blázinci
"Ale já nejsem blázen."
"Pche." Ušklíbla se sestra.
"My víme pane Macáku, ale ohrožujete lidi kolem vás."
"Neohrožuju, pusťte mě!"
"Už zase?"
"Provokuje mě!" Začal jsme si stěžovat na sestru.
"Co prosím?" Já vás? To teda!"
"Ale no tak, jste jak malé děti!"
"Ne blázni!"
"Paní Škýrová, mohla byste toho nechat? Je to pořád náš pacient."
"Takže jsem v blázinci, no tyvole." Chtěl jsem se plácnout do čela, ale jsem připoutaný... jaká novinka.
"Můžu aspoň vidět rodiče?"
"Odpoledne jsou návštěvy, takže až zjistí, že jste tady staví se za vámi."
"No, tak teda děkuju."
"Nashledanou." Rozloučil se semnou doktor. Sestra si jenom odhodila svůj culík a taky odešla. Čůza jedna.

Co jako budu dělat? Co tu dělám? Já sem nepatřím, nejsem blázen snad to nějak rodiče vysvětlí a pustí mě domů. A co ta továrna? Co o ní ten doktor mluvil? Proč jsem o ní včera mluvil? Co ta sestra? Snad žije. Já jsem takový kretén. Teď aspoň můžu zpytovat svědomí. Po dlouhé době.