Kdybych byl král

03

Isaac, 9 let

Každé léto mají Isaacovy vlasy barvu podobnou pomeranči a celý jeho obličej je pokrytý pihami, naopak v zimě jsou jeho vlasy tmavší a jeho pihy téměř zmizí. Někteří lidi, jako například jeho rodiče a Noel, jeho vlasy a pihy milovali, pak tady ale byli lidi, jako například Emma, kterým to připadalo divné.

"Ty pihy jsou divné," říkávala pořád. Jako by to byl nějaký zvyk - pokaždé, když Emma potká Isaaca, musí říct "Ty pihy jsou divné".

"Ty pihy jsou divné," řekla a sedla si vedle Isaaca. Nacházeli se na školním fotbalovém hřišti, kde zrovna jejich o několik let starší spolužáci hráli fotbal s velkým nadšením, jako by to byla nejlepší věc na světě, což Isaac nedokázal pochopit.

Issac si nad její poznámkou jen povzdechl a dál se věnoval učebnici dějepisu a doufal, že už ho nic nevyruší, ale Emma pořád mluvila: "Kolik lidí na světě má zrzavé vlasy? Někde jsem četla, že to je jen jedno procento všech lidí na planetě. A ty pihy, kolik jich máš?" Emma zvedla Isaakův obličej, natočila ho čelem k sobě a přiblížila se k němu tak, že mu to bylo nepříjemné. Očima doslova skenovala jeho obličej a Isaac doufal, že toho co nejdřív nechá. "Nikdy jsem neviděla někoho, kdo má tolik pih. Není to nějaká nemoc? Nemůžu to chytit?"

"Ahoj," odněkud se vynořil Noel, za což byl Isaac nesmírně rád. Emma protočila oči a konečně se Isaaca přestala dotýkat. "Tak já jdu," vzala si svůj růžový batoh a rychlým krokem odešla. Od té rvačky měla Emma zakázáno se stýkat s Noelem a přísně to dodržovala.

Když si blonďák sedl vedle něj, Isaac zavřel učebnici dějepisu, protože věděl, že se kvůli tomu už vůbec nebude moct soustředit. Tedy, ne že by mu to vadilo.

"Zase komentovala tvoje vlasy a pihy?" zeptal se Noel.

"Asi začnu počítat kolikrát do týdne to udělá."

"Nechápu, co se jí na tom nelíbí."

"Mě se to taky moc nelíbí," řekl Isaac a sklopil hlavu, načež po něm Noel hodil nechápavý pohled. "Proč ne?" zeptal se.

"Je to divné."

"Mě se tvoje vlasy a pihy líbí."

Noel mu to říkal často. Pokaždé, když to řekl, Isaac někde v oblasti hrudníku ucítil něco zvláštního a taky trochu příjemného, což ho vždycky donutilo k úsměvu.